Udělení českého státního vyznamenání Michalu Davidovi u příležitosti stoletého založení Československa nejednomu Slovákovi zlomyslně zvedne koutky.
Alespoň to tvrdí Peter Tkačenko, komentátor slovenského deníku SME. Hned vzápětí však připojuje, že úsměv nebo dokonce smích obyvatele Slovenska přejde ve chvíli, když se zamyslí, komu se udělí cena na domácí půdě. Té pocty se totiž nedostane vůbec nikomu.
„Letos uběhne už sto let od chvíle, kdy se naši předkové žijící na území dnešních samostatných států Slovenska a České republiky rozhodli, že by jim možná bylo dobře spolu v jednom státoprávním celku,“ píše komentátor slovenského listu Denník N Tomáš Hudák, který se zabývá blížícím se stým výročím samostatného Československa z pohledu Čechů a Slováků.
Tkačenko se zamýšlí, že v případě Slovenska se rozhodnutí neudělit žádné osobnosti vyznamenání při příležitosti výročí roku 1918 nedá chápat jako výraz zlé vůle. V zemi pod Tatrami je totiž zvykem dávat státní vyznamenání při příležitosti nejdůležitějšího státního svátku. Tím je ale na Slovensku první leden, datum vzniku republiky.
V tom komentář problém nevidí. Ostatně datum stanovuje zákon. V rozdílu mezi českým a slovenským přístupem ke vzniku společného státu se ale prý odráží vše, co bylo předpokladem budoucího rozpadu společného útvaru.
V autorově pohledu si Češi Československo vetknuli do svého vnitra, přijali ho za své a ztotožnili se s Českem. Proto je pro ně klíčovým svátkem den založení neexistujícího státu. A proto po jeho rozdělení „v rozporu se zákonem a dobrými mravy zprivatizovali jeho vlajku a většinou upřímně nechápou, když jim to někdo vyčítá“.
Skoro „psí hlavu“ má ve všeobecném povědomí slovenský politik Andrej Hlinka. Jistě k tomu přispěla jak nacistická propaganda, která jeho jméno bezostyšně zneužila, tak také ta komunistická. Známe Hlinkovy gardy, jeho luďáky, kteří v historii zanechali kontroverzní stopu, a Hlinku samotného vnímáme jako toho, kdo chtěl rozbít svými požadavky tehdejší prvorepublikové Československo.
Slováci se oproti tomu různě ošívají. V kalendáři 28. říjen jen odbyli památným dnem. A když získali pocit, že u příležitosti stoletého výročí musejí něco udělat, vybrali si 30. říjen. Tedy den Martinské deklarace neboli Deklarace slovenského národa, jímž v roce 1918 ustanovili Slovenskou národní radu. „Slováci přece nebudou poklonkovat!“ píše s určitou dávkou ironie Peter Tkačenko.
Poukazuje na slovenského politika Antona Hrnka, který je známý svými radikálními a národoveckými postoji a názory. Slovenský Institut lidských práv v roce 2017 dokonce zvolil Hrnka Homofobem roku. Tento politik s jistotou v hlase řekl, že 28. října se na Slovensku nic nestalo.
„Dejme mu za pravdu, protože toto je ve společném příběhu klíčové,“ pokračuje text deníku SME s tím, že bylo úplně jedno, co se děje na Slovensku – podstatné bylo, co se stane v Praze. Slovensko nebylo subjektem rozhodování o své budoucnosti, protože podle Tkačenka ani být nemohlo.
Intelektuální elita byla před sto lety malá a z velké míry pražská. Pokud existovala občanská společnost, byla zejména maďarská a německá. Její názory se tak v době vzniku nového státu z logiky věci ignorovaly.
Dne 28. října 1918 zasedal v pražském Obecním domě Národní výbor československý – Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Byl vyhlášen československý stát. Klíčové pro tento nový stát bylo, že v něm žil „československý národ“. Do jaké míry tomu tak bylo a do jaké míry to bylo pouze přání?
„Prohlášení vzniku Československa 28. října je proto připomínkou, že Praha se ujala ne zcela svéprávného agrárního přívěsku, ze kterého se po několika desítkách let stal v zásadě normální evropský moderní národ,“ střílí slovenský novinář do vlastních řad.
Onomu agrárnímu přívěsku neboli Slovensku ale časem ve společném státě začalo být těsno. Slováci to chtěli nějak jinak. Na samostatnost se necítili, ale tak dlouho prý malovali obraz konfederace, až to Čechy přestalo bavit.
Vše se pak rozsypalo jaksi samo. Proto na jednorázovou oslavu vzniku státu v nesprávný den a bez vyznamenání není třeba na Slovensku láteřit. „Je to symbolicky dokonalý způsob, jak si ten stát uctít,“ má jasno komentátor deníku SME Peter Tkačenko.
