Československo je příběh každého z nás. Připomeňme si ho, vyzývá slovenský komentátor

Vyznává se, že se jedná se o příběh, který je pro něj stále fascinující. Ne proto, že se dá prý až „pohádkově parafrázovat jako sled hrdinských činů legií s aktivním Milanem Rastislavem Štefánikem v čele nebo diplomatických taktických manévrů pod taktovkou ambiciózního Tomáše Garrigua Masaryka“.

Ale zejména proto, že v tehdejší době takový příběh neměl obdoby, upozorňuje autor. „Dva národy, které se do té doby de facto pořádně neznaly, se dobrovolně rozhodly vkročit společně do soužití v rámci jednoho státu a pokusit se být demokratickým pilířem v nově narýsované Evropě,“ píše komentátor.

Je toho názoru, že dnes mnozí z nás nechtěně přehlíží fakt, že tento úspěšný projekt, který po dvaceti letech trvání tvrdě ukončil Mnichov, se nebudoval jen shora. A že „pozvednutí občanského povědomí a uvědomění si vlastní identity a odpovědnosti za svobodu byl společný příběh každého, kdo snil o lepší budoucnosti zvané Československá republika“.

Slovákem se stal v Americe

„V kterékoliv rodině na Slovensku byste našli nějakou dávnou stopu vedoucí z trosek monarchie k vlastnímu sebevědomému státu,“ tvrdí Tomáš Hudák a uvádí vlastní příklad. Jeho pradědeček byl totiž rolníkem v „zapadlé“ vesničce u Košic, z níž ho na sklonku roku 1913 vyhnala za oceán chudoba a nedostatek půdy. Necelý rok před atentátem na nástupníka rakousko-uherského trůnu a vypuknutím války si to Hudákův předek namířil jako další tisíce Slováků do americké Pensylvánie.

„A nic lepšího pro budoucí Československo ani nemohl udělat. Jeho cesta od obyvatele monarchie k občanovi republiky, se kterou se plně ztotožnil, je zachycena i v úředních záznamech,“ popisuje slovenský novinář.

Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1910 jako říšský poslanec ve Vídni.|foto: Archiv Muzea TGM Rakovník

Zatímco v oficiálních kronikách na newyorském Ellis Islandu je ještě v roce 1913 jeho praděd zapsán maďarsky jako András s uvedením původu Rakousko-Uhersko, už při nejbližší cestě zpět za oceán, ale ještě před koncem války, se už podepisuje jako Ondřej. A „až směšným a komickým způsobem“ za zemi původu v angličtině uvádí neexistující stát Slovakland.

„Několik měsíců před říjnem 1918 se už můj pradědeček necítil být součástí monarchie,“ popisuje komentátor Denníku N vlastní rodinnou historii, na níž ilustruje dějinné souvislosti bývalého společného státu Čechů a Slováků. A pokračuje v příběhu, který se blíží vyhlášení společného státu v roce 1918.

Vrátil se, protože uvěřil

„Několik let, během kterých můj pradědeček pracoval v ocelárnách v Pittsburghu, ho totiž změnilo k nepoznání. Četl noviny, které ve městě vydávali národně uvědomělí američtí Slováci. Chodil na shromáždění, kde se řešily požadavky Slováků na vlastní stát. Žil ve městě, kde se podepsala klíčová pittsburská dohoda a Tomáš Garrrigue Masaryk se pro něj stal opravdovým hrdinou. Politikem, na kterého mohl být poprvé v životě hrdý,“ přibližuje Hudák náladu mezi emigranty, kteří se již zanedlouho měli stát příslušníky samostatného československého státu.

Prohlášení Slovenské republiky rad a boje o jižní hranici Slovenska nicméně Hudákův předek s obavami sledoval ještě ze zámoří. Jakoby tehdy nevěřil, že Československá republika může být realitou. V roce 1921 se ale i se dvěma dětmi, narozenými ve Spojených státech, vrátil domů. Do svého státu.

Tedy „do projektu, kterému uvěřil. Tak jako statisíce dalších. Nebýt Československa, nebyl bych zde. My bychom tady nebyli. Projděte si letos vaše rodinné archivy. Československo je i váš příběh,“ připomíná komentátor.