Jak se Pavel Tigrid loučil s Československem

Pavel Tigrid, tehdy pravidelný přispěvatel pořadů Radiofórum, ve svém vánočním zamyšlení roku 1992 popisuje, v jak nelehkém rozpoložení posílá vánoční pozdravy přátelům a známým. S vědomím toho, že příště už je bude posílat do jiné země.

Naposledy píšu na obálku: „Tchécoslovaquie“

Ale nebyl by to Tigrid, pokud by se poddal smutku a nechal se okolnostmi připravit o naději do budoucna. Ve zrodu samostatné České republiky viděl možnost prokázat především občanské ctnosti, bez ohledu na státní útvar, ve kterém se projevuje jejich dostatek nebo naopak manko. 

Čtěte také

Dohoda Klause a Mečiara na rozdělení Československa padla před 30 lety

V rozhovorech té doby se množily i úvahy o tom, co jsme vlastně rozchodem se Slováky prokázali, zda třeba velkorysost, nebo spíš netrpělivost či netoleranci. Tehdy už bývalý první český porevoluční premiér Petr Pithart vyjadřoval obavy z toho, že budeme ve střední Evropě „konečně sami“.

Bez všech národnostních menšin, se kterými jsme byli kdysi nuceni žít pospolu. Co to s námi udělá? Nestaneme se do sebe uzavřenými nacionalisty, když „ty druhé“ budeme už mít až na výjimky na druhé straně hranice? Vedly se platonické úvahy o tom, zda se ještě někdy mohou Češi a Slováci sejít v jednom státě ve sjednocené Evropě. 

Když poslanci zpívají

Středobodem zájmu se stávalo dění ve Federálním shromáždění, končícím československém parlamentu, kde měli poslanci za úkol udělat výjimku z poněkud zvulgarizovaného lidového pravidla, že „kapři si rybník nevypustí“. Nutno připomenout, že tito poslanci rozhodně netvořili jakousi „druhou ligu“, vždyť v létě 1992 kandidovali do zákonodárného sboru, který byl zdánlivě mocnější a důležitější než oba parlamenty národní, tedy Česká i Slovenská národní rada.

Čtěte také

Federace se Slovenskem nebyla funkční. Musela by se reformovat forma soužití, ale nikdo nevěděl jak, míní Pehe

Jenomže poté, co se Václav Klaus a Vladimír Mečiar, potažmo politické reprezentace ODS a HZDS rozhodly republiku rozdělit, se federální parlament ocitl prakticky na vedlejší koleji a nakonec projevil značnou dávku pokory a sebereflexe, když se rozhodl nestavět se rozjetému vlaku do cesty.

Bylo to tím důležitější, že se až do konce nevyřešila otázka, zda z končících poslanců obratem neučinit druhou komoru parlamentu, tedy Senát. Ten, jak známo, nakonec vznikl až po volbách 1996, na Slovensku dodnes není a zřejmě nebude.

Po schválení zániku federace bylo snad znát i jistou úlevu, ovšemže s nádechem smutku. Zatímco slovenští poslanci za doprovodu houslí zpívali v předsálí lidové písně, český poslanec a budoucí ministr kultury Pavel Dostál konstatoval, že to je „poprvé, co se na pohřbu tleská“ (zaznamenáno ve filmovém dokumentu Pavla Kouteckého „Konec Československa v parlamentu“).

Tu zatáčku vybereme

Pokud se po letech člověk probírá těmi mnoha hodinami zvukových záznamů, překvapí ho především, jak rychle vše probíhalo a v souvislosti s tím – jak se všechno logicky také řešilo na poslední chvíli.

Čtěte také

Pomohlo 30 let samostatnosti zvýšit Slovensku sebevědomí?

Paradoxně ti, kdo se na vysílání podíleli, sami neměli jasno, v jakém podniku se po 1. lednu 1993 ocitnou. Vznik Českého rozhlasu a České televize (včetně toho, kolika okruhy budou veřejnoprávní média disponovat) byl vázán na zákony, které se schvalovaly doslova v posledních dnech roku 1992.

Byl to všechno tak trochu punk, improvizace, nutnost přijmout, že to všechno nakonec „nějak dopadne“. Všichni věděli, že se ocitnou ve zcela jiném kontextu, ale jaký bude, se moc nevědělo. Obecně se z vysílání stanice Radiofórum dal vycítit jistý nadhled a věcnost, se kterou byl konec společného státu přijímán.

Ovšem na příspěvcích ze Slovenska (například z rozhovoru s šéfredaktorem opozičního košického týdeníku Domino) bylo znát něco víc než jen smutek – spíš pocit opuštěnosti, zároveň paradoxně odhodlaný odpor demokratů, zahnaných do kouta a tušících, že je čekají celé roky bojů s Mečiarovským autoritářským státem.