Jak se nestát konfidentem StB. Příběh Josefa „Bobeše“ Rösslera

Pozdější akordeonista, kytarista a klarinetista Josef Rössler přezdívaný Bobeš se narodil 7. dubna 1956 v Praze. Jeho praděd Josef Rössler Ořovský (1869 – 1933) je označován za jednu z „největších postav českého sportu“, otec Josef Rössler (1926 – 2014) byl skaut a zakladatel českého námořního jachtingu. Bobeš (přezdívku dostal jako kluk od babičky) prožíval dětství z části na horách, na venkově a na lodích – v loděnicích se taky vyučil zámečníkem.

Zlatý Kopec

Kromě skautování a jachtingu Bobeše zajímala i hudba – začal hrát na kytaru, k níž přidával další nástroje, banjo a klarinet. Už v době učení bylo jasné, že nepůjde s hlavním proudem: „Ve škole tlačili, abych vstoupil do SSM, což jsem odmítl. Navíc jsem byl mánička, a to taky vadilo.“ Značný vliv na něj měl strýc Miroslav Krůta přezdívaný Mydlík, který v sedmdesátých letech spoluvlastnil statek Zlatý Kopec nedaleko Prahy.

Usedlost se časem proměnila v místo setkávání a večírků: „Na Zlatém Kopci jsem poprvé slyšel Plastiky a strašně mě uchvátili. Takovou muziku nikdo nedělal. Bylo to jako zjevení. Seděl jsem na schodech a v duchu jsem si říkal: Sakra, s těma bych si někdy rád zahrál.“ Přes Zlatý kopec a přátelství, která tam navázal, už vedla přímá cesta do prostředí nezávislé kultury a do disentu.

Bobeš Rössler hrál od roku 1975 s kapelou Dr. Prostěradlo Band, vystupoval například na druhém festivalu druhé kultury v Bojanovicích v únoru 1976, po němž následovalo rozsáhlé zatýkání a soudní proces s undergroundem (s lidmi kolem The Plastic People of the Universe).

Zátah se Josefu Rösslerovi sice vyhnul, ale Státní bezpečnost ho už registrovala a zanedlouho se dostal k výslechu za zcela „nehudebních“ okolností: „Markéta Němcová (dcera chartistů Jiřího a Dany Němcových, pozn. red.) pracovala tehdy v botanické zahradě, kde zasela konopí. A když přišel čas sklizně, poprosila Františka Stárka-Čuňase a mě, abychom to otrhali a usušili. Sušil jsem to u mě doma, bylo toho strašně moc, a tak jsem jí zavolal do bytu do Ječné. Řekl jsem do telefonu: ,Je toho hromada, přijďte mi pomoct.‘ A kvůli tomu mě pak zatkli.“

Jak se vzepřít StB

Bobeš Rössler hrál od roku 1975 s kapelou Dr. Prostěradlo Band (na snímku)|foto: Post Bellum

Estébáci si pro Josefa Rösslera přišli do práce – z odposlechů zřejmě usoudili, že má doma „hromadu“ podvratné literatury. „Jeli jsme pak ke mně domů a oni tam našli tašku s trávou. A vyšetřovatel říkal: ,To jste mě tedy zklamal.‘ Oni zkrátka čekali spoustu protistátních textů a našli jenom pár drobností a tu mařenu. Jenže po mně chtěli spolupráci, jinak že to předají kriminálce,“ vzpomíná Bobeš: „Výslech trval celý den, byl jsem úplně vyřízený a jediné, po čem jsem toužil, bylo vypadnout. Tak jsem jim to podepsal, a oni mi hned začali dávat instrukce, kudy mám jít domů a co mám dělat.“

Venku na ulici si dvacetiletý Bobeš Rössler uvědomil, v čem lítá: „Říkal jsem si: ,Ty vole, tak teď můžeš tak akorát skočit pod vlak.‘ Šel jsem nejdřív do hospody, tam seděli nějací kluci, a říkali: ,Co je ti, jseš nějakej zelenej!‘ Pořád jsem si opakoval, že tohle nejde, a nakonec jsem se vydal do Ječné k Daně Němcové a všechno jsem to na ní vysypal. A Dana řekla: ,Tak to rozhlásíme všude, žes podepsal, policajti se to dozvědí – a pak uvidíš, co s tebou budou dělat.‘“

Bobeš Rössler se ještě v den podpisu spolupráce „dekonspiroval“, jako agent byl pak StB k ničemu. Za ojedinělé uklouznutí po vyčerpávajícím výslechu ale platil přinejmenším celý následující rok, kdy prožíval strach ze zatčení, z nátlaku, z toho, že si pro něj přijde kriminálka: „Každé zazvonění telefonu mě nervovalo a každá nečekaná návštěva ve mně vzbuzovala hrůzu. Udělal jsem samozřejmě dobře, byla to jediná možnost, jak se z té situace dostat. Ten ,můj‘ estébák mě ještě párkrát otravoval po telefonu, chtěl se vždycky někde sejít, já jsem se vždycky vymluvil, že jsem nemocný, že nemůžu. Po půl až třičtvrtě roce zjistili, že všichni vědí, že jsem to podepsal, tak mi v podstatě dali pokoj.“

Kriminální policie se sice o Bobeše Rösslera začala o něco později zajímat (StB splnila výhrůžku), musel k výslechu kvůli držení drog, ale soudní řízení bylo zastaveno. Horší prý bylo, že mu i lidé z bližšího okolí dávali najevo, že si nejsou jistí, nakolik mu mohou důvěřovat: „Nemohli se o mně nic zaručeného dozvědět, takže jsem byl nějakou dobu v takové polopodezřelé pozici, a i to bylo vyčerpávající. Pamatuju si, že někdy v té době se zrovna vrátil Ivan Jirous z kriminálu. Byl jsem u Němců v Ječné, čekalo se, až ho přivezou, přišla ke mně Věra Jirousová a říkala: ,Jestli jseš teda fízl, tak se seber a vypadni. Jestli ne, tak tady můžeš zůstat.‘ Tak jsem zůstal.“

Josef Rössler si nakonec zahrál i s Vratislavem Brabencem|foto: Post Bellum

Co znamená vésti koně

Bobeš Rössler se až do počátku devadesátých let živil jako údržbář, dál patřil k undergroundu a v roce 1981 se mu splnilo přání ze Zlatého kopce – jako klarinetista hrál s The Plastic People of the Universe v kompozici Co znamená vésti koně. Znovu měl potíže se Státní bezpečností, znovu byl vyšetřován a jeho dívka odsouzena na dva roky do vězení. Potom se na čas stáhl ze společenského života.

K hudbě a veřejnému vystupování se vrátil v době, kdy se hroutil komunistický režim. V dalších letech hostoval u The Plastic People of the Universe, deset let hrál s DG307, dnes vystupuje sólově i s vlastní kapelou Bobeš a band. V roce 2009 vydal knihu Obraz doby aneb Chaotické vzpomínky na život v undergroundu 70. let.

Josef Rössler v roce 2016|foto: Post Bellum