Jak by se komunisté mohli dostat z klatby

Bylo by ovšem mylné, kdybychom za oběti komunismu považovali jen ty, kdo byli fyzicky likvidováni anebo aspoň fyzicky mučeni. Sám jsem na své trnité cestě komunistickým režimem od prvních dnů jeho existence potkával jeho oběti nejen v kriminálech, ale doslova na každém kroku v tisících případů deformovaných životů lidí, kteří by byli žili úplně jinak a lépe, nebýt onoho politického neštěstí, které nás 25. února 1948 postihlo. Proto zdaleka nejsilněji ze všech připomínek Dne obětí komunismu na mne zapůsobilo vystoupení doktora Jakuba Čermína v pondělních nočních Událostech a komentářích České televize. Tento osmaosmdesátiletý muž, živoucí symbol nacistické i komunistické perzekuce, musel před časem uvolnit místo předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu fanaticky protiněmecké, zato však ke komunismu shovívané Anděle Dvořákové.

Tentokrát byl Čermínovým argumentačně velmi ubohým televizním partnerem předseda poslaneckého klubu dnešních komunistů Josef Kováčik. Ten na začátku pronesl jen rituální větu své strany, že oni se za zločiny svých předchůdců omluvili hned po 17. listopadu 1989. Na to Jakub Čermín reagoval právě upřesněním toho, co si kdo pod komunistickými zločiny představuje a uvedl řadu příkladů povýšeného a někdy dokonce násilnického chování oněch lidí zvláštního ražení v tehdejším běžném životě, zneužívání stranické nadřazenosti vůči lidem, kteří byli ocejchováni jako třídní nepřátelé a nesměli dělat to, co uměli a kde se mohli nejlépe uplatnit. Kolik talentů bylo takto ztraceno pro tuto zemi, kolik lidí emigrovalo a jejich děti či vnuci dnes nevytvářejí bohatství pro nás, ale pro cizí země.

Josef Kováčik, aniž by pomyslel na nějaké pokání, vyjádřené třeba hmotným odškodněním nejhůře postižených z bohaté stranické pokladny KSČM, se zmohl jen na dva stále opakované argumenty: všichni lidé prý byli zaměstnáni a bydleli. A to řekl tváří v tvář člověku, který šest let odseděl v jejich kriminále a pak dlouhá léta jako doktor práv směl dělat pouze manuelní práci. A jak to bylo s tím snadným získáním bydlení, to vědí nejlépe dosud žijící pamětníci, i když zrovna nebydleli v jáchymovských lágrech či normalizačních maringotkách.

Ale při všem rozhořčení, které mnou při oné televizní konfrontaci tak rozdílných dvou Čechů cloumalo, přece jen jsem si říkal, že takováhle trvalá roztržka mezi komunisty a těmi ostatními není snad v zájmu tohoto národa a je nutné připustit i možnost nějaké dohody s nimi, jak se o to hned na začátku svým čalfismem pokusil Václav Havel a pak v zájmu svého zvolení prezidentem i Václav Klaus. Aktuálně ohlašované námluvy Jiřího Paroubka mohou být nejreálnější, i když jsou podmiňovány nejen distancováním komunistů od jejich zločinné minulosti, ale zejména také změnou jejich postoje třeba k našemu začlenění do NATO. To si lze zatím jen těžko představit, tím méně pak splnění efektního, ale zcela fiktivního přání senátora Mejstříka, aby si Miroslav Grebeníček klekl u památníku na pražském Újezdě a prosil za odpuštění.

Lze si však představit počiny pro komunisty zdánlivě mnohem schůdnější, které by je mohly začít vytahovat z izolace a získat jim i jistý respekt u nekomunistů. Zdá se totiž až nepochopitelné, proč se opoziční KSČM nepostaví s veškerou energií za odhalování toho, co patnáct let skutečně ohrožuje tento stát, totiž oné hydry korupce, což je zatím ponecháno jen na několika statečných novinářích a institucích typu Transparenty International. Zdá se, že jsou v tom namočeny snad všechny naše politické síly, které kdy prošly různými vládami. Komunisté v těch vládách nebyli, proč tedy mlčí ke všem těm špatnostem, jak je odhalovalo naše úterní Studio STOP? Není to tím, že i komunisté v duchu své minulosti jedou v některých z těchto věcí skrze své staré věrné na důležitých místech s sebou? Nic snazšího, jak to vyvrátit a jak začít získávat důvěru veřejnosti: stačí postavit se do čela všech protikorupčních počinů a dohlížet, aby byly dotahovány k potrestání viníků.