Jak se bavili vězni komunistických kriminálů?
Příběhy 20. Století vám představí jedenáct bývalých politických vězňů z 50 let minulého století. Komunisté perzekuovali kriminálem nebo pracovními tábory statisíce lidí. Jak vězni trávili své volno, po otrocké práci? Jaké vzpomínky mají na toto mnohdy desetileté období svého života?
O bolesti a ponížení pamětníci mluvit nechtějí. Utrpení prý nelze popsat jinak než příběhem. Co je však s podivem, tyto vězeňské příhody bývají plné humoru. Například Václav Růžička, kterého Státní bezpečnost zatkla v roce 1950 těsně před maturitou. Za údajnou velezradu putoval na 13 let do lágru. Vypráví historku, jak na bachaře narafičil past s lidskými výkaly. Jiný bývalý politický vězeň Ota Rambousek vzpomíná na spoluvězně, který se zamkl s velitelem věznice v kanceláři. A než dozorci vylomili dveře, nezůstalo v místnosti nic, co by nerozmlátil.
Václav Růžička většinu ze svého trestu strávil v jáchymovském ústředním táboře Nikolaj, odkud vězni každý den pochodovali na těžké práce do uranových dolů. Celou směnu tlačil vozíky tzv. hunty s uranovou hlušinou na haldu. Býval to prý oblíbený způsob útěků na svobodu. Vězni se schoulili do dřevěné bedny v huntu a nechali se zasypat. Několika se tak podařilo prchnout:
„Proto soudruzi zavedli namátkovou kontrolu. Ještě v podzemí zastavili hunt a dlouhou tyčí propichovali hlušinu, jestli se tam někdo neskrývá. Jednou se ozvala tupá rána do dřeva. Okamžitě poplach. Vozík obstoupila jednotka ozbrojená samopaly. Odklopili přední stěnu vozíku. Hlušina se vysypala a objevila se dřená bedna. Velitel zvolal:
´Vystupte s rukama nahoře!´ Nic se nestalo. Chvíli tam stali, až se našel odvážný esenbák, který pomalu odklopil víko bedny. Byla zdánlivě prázdná, uprostřed stal myslivecký klobouk. Protože byla tma, museli soudruzi poslat pro reflektory. Posvítili na klobouk a nadzvedli ho. A pod ním bylo hovno. Krásné hovno! Jak nám muklům bylo blaze! Ale co potom následovalo, to si neumíte představit,“ směje se Václav Růžička.
Václav Růžička se narodil v Kácově v rodině živnostníka. Během studií na střední škole v Kolíně byl v únoru 1950 těsně před maturitou zatčen a odsouzen k 13 letům do pracovních táborů na Jáchymovsku. Odpracoval si nakonec „jen" něco přes sedm let, na svobodu byl propuštěn až v roce 1958. Po propuštění z vězení nastoupil do různých pozic ve stavebnictví. V roce 1968 byl propuštěn z pozice vedoucího, přes známého si našel místo údržbáře na hradě Konopiště.
Za podobné žertíky na vězně čekala korekce. „Tma, zima, malé zamřížované okno, deka a jídlo 30 dkg chleba, vodová polévka jednou za den. Maximální sazba dvacet dní. Ale obcházeli to tak, že vás po dvaceti dnech vytáhli ven a hned vás strčili do vedlejší cely na dalších dvacet dní,“ popisoval v roce 2007 krátce před smrtí bývalý agent chodec Ota Rambousek, který dostal doživotí za špionáž.
Jeden z jeho spoluvězňů prý na trestních samovazbách strávil několik měsíců. Do korekce putoval obvykle za hrubost a odmlouvání dozorcům. Po několika samotkách chtěl vidět i sám velitel, jak tento hrubián zkrotl a nechal si ho přivést do své kanceláře. Tam tento na oko sklíčený mukl vstoupil se sklopenou hlavou:
„Odstrčil eskortu a honem rychle za sebou zamkl. Ocitl se v kanceláři s velitelem věznice. Na stěnách viseli Stalin, Gottwald. Jako Kyklop popadl plný uhlák a prásk! Přímo proti zdi na ty pajtáše. Pak vylomil kamna. Velitel jen vzlykal: ´Kristuša! Co to děláte?´ Jak už v tom byl, nepřestal! Chopil se pohrabáče od kamen. Na stole měl velitel sklo a pod ním fotografie manželky a dětí a koho dalšího. Střepy se rozlítly po celé místnosti. No, ten tam rozmlátil naprosto všechno, než bachaři vylomili dveře a zkroutili ho. Našli tam vyděšeného velitele a všude černý mour. Kluci to pak uklízeli celý den. Samozřejmě, že vězeň dostal od bachařů bubeníka a šel zpátky do korekce,“ uzavírá vězeňskou příhodu Ota Rambousek, který si odseděl 15 let vězení.
Ota Rambousek se narodil 1923 v Praze a zemřel 3. června 2010. Napsal životopisný román Paměti lichoběžníka a první literárně vyprávěl příběh bratří Mašínů v knize Jenom ne strach. Ve svých 22 letech se zúčastnil boje o rozhlas během Pražského povstání v květnu 1945. Po roce 1948 odešel do exilu, kde vstoupil do služeb americké tajné služby CIC. Jako agent chodec se čtrnáctkrát vrátil do Československa se zpravodajskými úkoly. Při jedné akci v říjnu 1949 ho zradila spojka a zatkla ho Státní bezpečnosti. U soudu dostal doživotí, i když mu hrozil trest smrti. Propustili ho v roce 1964. Po srpnové okupaci 1968 utekl podruhé do emigrace.
Dostat bubeníka nebo tzv. deku nebylo nic příjemné, jak by si snad někdo mohl myslet. I vězni mezi s sebou udržovali pravidla a chránili se. Pakliže je někdo porušoval, zorganizovali trestní akci. Přes dotyčného přehodili přikrývku, aby nemohl identifikovat útočníky, a dostal výprask.
Nejtěžším vězeňským prohřeškem bylo pochopitelně udavačství. Bachaři odměňovali informátory poukázkami do kantýny, kde si vězeň mohl skromně nakoupit. Často se práskači takto sami prozradili. Před těmito konfidenty si ostatní dávali pozor. Ukrývali motáky, knížky a věznění kněží bible, které jim nejčastěji pašovali civilní zaměstnanci v dolech.
Katolický laik Václav Vaško, někdejší politický vězeň, který ve vězení předstíral, že je vysvěcený kněz, aby byl zařazen do kněžského oddělení, dva roky před smrtí vyprávěl:
„Měli jsme tam udavače pátera Ungra. Na kněžském oddělení jsme vedli diskuzi, co s ním? A františkán Bárta povídá: ´Dáme mu deku!´ Pan biskup Otčenášek na to: ´Ale to nejde. Jsme přeci kněží.´ Stalo se, že nám nevydali oběd na cely, a tak jsme šli ke kuchyni, kde už byla fronta ostatních vězňů. Unger nerespektoval, že tam byli někteří z jiných cel dřív. Trval na tom, aby mu oběd vydali přednostně. To byla veliká příležitost. My tam stojíme a Unger dostal facku. Hned se za nás schovával. Jenomže kněžské oddělní se rozestoupilo a nechalo ho zfackovat. Jediný, kdo se ho chtěl zastat, byl pan biskup Otčenášek, ale my jsme ho zadrželi, takže tu nakládačku nakonec přeci jen dostal,“ směje se Václav Vaško, který odseděl sedm let.
Pokud i vy máte příběh z doby války nebo komunismu, napište na email: pribehy@rozhlas.cz nebo na adresu Příběhy 20. století, Český rozhlas, Vinohradská 12, Praha 2, 120 99.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
