Jak modernizovat ČSSD?

10. září 2007

Předseda ČSSD Jiří Paroubek se zřejmě domnívá, že demokratická levice doplácí na obraz, který si o ní značná část veřejnosti utvořila zejména během posledních let, kdy už ČSSD byla druhé volební období u moci a kolem řady jejích politiků se točily různé, převážně korupční kauzy, ať už zaslouženě nebo ne.

0:00
/
0:00

Je ovšem otázkou, jaký nový kabát si Paroubek pro ČSSD představuje. Z toho, co zatím proniklo na veřejnost z materiálu pojmenovaného Cesta ke změně image - propagace značky ČSSD víme, že je strana dotčena označováním z kryptokomunismu a ze spojení s organizovaným zločinem. Na víkendovém zasedání širšího vedení Paroubek řekl, že je sociální demokracie vnímána jako jakási komunistická strana s lidskou tváří a to se prý musí změnit. Například připomínáním, že ČSSD nikdy nebyla součástí komunistické Národní fronty, že navazuje na činnost exilové sociální demokracie a že její funkcionáři z období před rokem 1948 byli naopak komunisty pronásledováni. To sice všechno pravda, ale na druhé straně je také faktem, že část tehdejších sociálních demokratů splynula s KSČ a že nadto mladé lidi, o které Paroubkovi jde, události před šedesáti lety příliš nezajímají a k jinému pohledu na dnešní ČSSD je to těžko přiměje. Naopak si dobře pamatují, že vloni po volbách začal sám Paroubek okamžitě hovořit o sto hlasech levice ve sněmovně, čímž dědice KSČ přibližoval k podílu na moci prozatím nejsilněji ze všech svých předchůdců v čele strany. Přičemž veřejnost, včetně i mnoha voličů ČSSD patrně ještě není připravena akceptovat KSČM v roli strany, která vládu drží jak ve Strakově akademii, tak také v šachu.

Pokud jde o korupční nálepku, sociální demokraté se chtějí očistit od případů typu Unipetrol nebo Biolíh a dalších. Navíc je - a Paroubka obzvlášť - stále dráždí známá Kubiceho zpráva, v níž jde o víc než jen korupci, nýbrž o náznaky propojení s organizovaným zločinem. Víme dobře, jak je snadné získat negativní nálepku a jak je naopak obtížné se jí zbavit. I když se různé nejasnosti podaří do značné míry vysvětlit, stále si leckdo říká, že "na každém šprochu pravdy trochu" a navíc lidé už léta vidí, jak se různé kauzy zametají na tak dlouho pod koberec až se ně časem vlastně zapomene. Ale cosi páchnoucího za sebou stejně zanechávají a k špatnému obrazu politické strany to bohužel přispívá. A zcela to eliminovat je téměř nemožné. ČSSD se v rámci své očisty chystá na kampaň s pracovním názvem Nebojte se říci korupci NE na níž by se prý měla podílet Transparency International, mezinárodní organizace monitorující korupci v jednotlivých zemích. To zní sice pěkně, ale tak úplně do zapomnění neupadla Zemanova akce Čisté ruce, s níž premiér kráčel druhdy do sídla vlády a která ovšem skončila totálním fiaskem. Kdo by tedy věřil druhému pokusu? Snad s nějakou zcela novou garniturou v čele. Jenomže se ta se zatím zřetelněji nerýsuje.

Paroubek dále hovoří o volebním cíli mezi pětatřiceti až čtyřiceti procenty. Proto se chce zaměřit na konkrétní voličské skupiny. Například mladým lidem nabídnout široké možnosti životní svobodné volby a slibovat jim lepší přístup k moderním technologiím. Ale to není nic nového a pravice to má dávno v programu. Problém ČSSD s mladými je přitom zásadní - dlouhá léta působí funkcionáři ČSSD nemoderně už jen tím, že při veškerém proevropanství nevykazují porozumění dnešnímu světu a také například neovládají cizí jazyky. A Paroubek sám je pro mladou generaci takřka symbolem všeho, co odmítají. Což si nezpůsobil zdaleka jen nechvalně slavným brutálním zákrokem proti technařům ihned po té, co usedl do premiérského křesla, anebo neméně negativně slavným proslovem po oznámení loňských volebních výsledků. Skoro by se dalo říci, že je k získávání mladých voličů hlavní překážkou celou svou osobností.

Strana přemýšlí dále, že by mohla získat drobné podnikatele a živnostníky prostřednictvím zjednodušováním daní, což je ovšem také bod, který má v úmyslu prosazovat pravice, byť se jí to zatím nedaří uvést do praxe. A jakým způsobem by měla ČSSD dostat víc hlasů od intelektuálů a vědeckých pracovníků, nebo občanů hlavního města, je už vůbec nejasné. I jim, stejně jako většině z mladé generace vadí vlastně totéž. Že totiž sociální demokraté opravdu připomínají - třebaže snad nespravedlivě - komunistické funkcionáře bez většího rozhledu po světě a bez vzdělání. Samozřejmě, že přebírání témat opačnému politickému táboru může být cestou k lepším výsledkům. Sociální demokraté to mohli v devadesátých letech vidět jasně na příkladu britských labouristů pod Blairovým vedením, kdy levice hlásala a hlavně prováděla mnohé do té doby pravicové kroky. Úspěch této politiky ale také byl dílem - a na to nezapomeňme - osobního Blairova šarmu, tolik vzdáleného od dojmu, jaký dělají funkcionáři české sociální demokracie.

Představa, že ČSSD získá ke čtyřiceti procentům když bude akcentovat právo na euthanasii a nebude brojit proti střídmé konzumaci marihuany, by byla dost naivní a netřeba předpokládat, že si to Jiří Paroubek skutečně myslí. Pokud chce vyhrát zřetelně příští volby, je ovšem v nelehké situaci. Opakovat to, co se dokázal před více než deseti lety Miloš Zeman, který získal část lektorátu komunistů a skupin občanů z nejrůznějších důvodů roztrpčených polistopadovým vývojem, se těžko může podařit. Přiklonit se více k voličstvu KSČM by mohlo být dnes smrtelné a navíc si Paroubek potřebuje nechat stále otevřená dvířka k případné velké koalici s ODS, takže ještě víc doleva ukročit asi nemůže. Modernizovat stranu se tedy zdá jako jakž takž schůdná cesta. Jenže ta zřejmě nespočívá v hledáním nějakých "sexy témat", jak se módně říká, ale začít u sebe, zevnitř a nikoliv jen vnějším nátěrem, ale skutečnou změnou v moderní demokratickou levici. Což je úkol zřejmě přesahující čas, který zbývá do příštích parlamentních voleb.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.