Jak asi dopadne reforma veřejných financí?

Její důraz na zvyšování daní byl přisuzován povaze jejího autora, jímž je ČSSD. Levice prý to jinak neumí. - Naproti tomu se zdálo, autorství ČSSD může být okolností příznivou. Fiskální reforma vede zpravidla k uskrovnění. Přichází-li s ní levice, tradiční strážkyně životní úrovně nezámožných vrstev, byla tu naděje, že o její nezbytnosti přesvědčí širokou veřejnost snáze. Byl to zřejmě naivní předpoklad. Původní reformní elán se nám rozplývá před očima a je to právě ČSSD, která se o to zasazuje. Je to tím, že ztrácí preference? Anebo je reforma i v té své krotké podobě sociálně neúnosná?

Vedla by si snad jiná strana lépe? Která? Snad ODS, nejhalasnější kritička stávajícího projektu, nadto z pravicových pozic? Byla by snad její razantnější verze ohleduplnější k životní úrovni širokých mas? Jak by ODS naložila s největší rozpočtovou zátěží, tj. s mandatorními výdaji? Pokud by se rozhodla na ně sáhnout, prosadila by to v parlamentu, kde by jí s největší pravděpodobností vyvstal protivník v podobě sjednocené levice?

Uvažme, že ODS je nejvíce spjata s dosavadním průběhem naší transformace a že silokřivky tohoto procesu se ustavovaly v době, kdy ona byla nejsilnější vládní stranou. Jaká její praktická zkušenost ji uschopňuje k tomu, aby se nyní stala věrohodnou reformní silou? Připouštím, že se dějí i zázraky. Spoléhat na ně mi však připadá jako zbožné přání.

Kladu si otázku - a nemyslím, že je to otázka naivního laika -, jak oživit českou ekonomiku, aniž by předtím došlo k oživení české společnosti. Proč vůbec společnost "oživovat"? Inu proto, že motivace je faktorem důležitým. Dokonce rozhodujícím. Motivovanost vždycky vyplývá z toho, co pro nedostatek vhodnějšího výrazu nazvu náladou. Základní náladu vždycky určuje způsob mého, tvého, našeho prožívání naší existence ve světě (svět zde nemíním v zeměpisném smyslu).

Václav Havel kdysi označil náladu společnosti velmi zjednodušeně jako "blbou". Odvážím se trochu víc diferencovat. Ve výseči společnosti, která je mi dostupná, se setkávám s dvojím typem základního naladění. Na jedné straně je to lehkomyslné až holedbavé furiantství typu "ono to nějak dopadne", ba dokonce "po nás ať přijde potopa". Na druhé straně je to nejistota, obavy z budoucnosti, bezradnost, dokonce i rezignovanost. Nějaké to "mezi tím" existuje též, ale setkávám se s tím méně často.

Připomínám (už jsme o tom v tomto pořadu mluvili), že renomované a po mém soudu věrohodné zahraniční či nadnárodní instituce pokládají za systémový handicap naší ekonomiky nedostatek inovativního myšlení, nedostatek nápaditosti. Rád bych věděl, jak za tohoto morálně-psychologického stavu společnosti oživovat ekonomiku. - Také si kladu otázku, zda jsou naše politické strany schopny řešit ještě jiné problémy než ty své vlastní.

Je možné, že z navrhované reformy veřejných financí zbude neúčinné torzo. Svět se nezboří. Aspoň zatím. Budeme pak nejspíš pokračovat v růstu rozpočtového deficitu jako dosud. Otázka je, jak dlouho si to budeme moci dovolit.