Jaderné soupeření na kriketovém hřišti. Hra může odvěké soupeře rozdělovat, v minulosti ale i spojovala

Terčem útoků se hned v několika případech stali muslimští studenti z indického Kašmíru, kteří dali najevo radost z vítězství pákistánského mužstva. Výsledkem byly například zdemolované studentské koleje v Paňdžábu, kde rabující dav několik studentů zranil.

Na policejních stanicích ovšem nekončili ani tak pachatelé těchto násilností jako lidé, kteří dali třeba na sociálních sítích najevo sympatie k pákistánskému mužstvu. Za několik zpráv zaslaných přes WhatApp čelí například ve městě Ágra tři studenti obvinění z pobuřování, za které jim hrozí až tři roky vězení.

Studenti dvou lékařských fakult v samotném Kašmíru pak dopadli ještě hůř, protože za svou bujarou oslavu pákistánského úspěchu čelí vyšetřování na základě přísného zákona o potírání terorismu – Unlawful Activities (Prevention) Act –, který například umožňuje podezřelé zadržovat až půl roku bez jakýchkoliv důkazů.

Přepjatá reakce na sportovní výsledek tak znovu ukázala, jak napjaté jsou vztahy mezi různými komunitami uvnitř Indie, ale také to, jak výsadnímu postavení se kriket těší na celém subkontinentu.

Kriketová mánie

Kriket je v Indii i v Pákistánu jednoznačně sportem číslo jedna. Na každém jen trochu vhodném plácku v indických městech i na vesnicích člověk téměř s jistotou narazí na improvizovanou branku (wicket) z cihel, kamenů nebo kusů dřeva, u kterých kluci nejrůznějšího věku poměřují svoje kriketové dovednosti a sní o tom, že právě oni se jednou dostanou do národního mužstva a zařadí se tak do pantheonu národních hrdinů.

A rozhodně je o čem snít. Snad nikdo jiný, vyjma filmových hvězd, se netěší tak velkému obdivu a nevydělává tolik peněz jako profesionální hráči kriketu.

Bude to znít jako klišé, ale není velkým přeháněním říct, že kriket představuje neoficiální náboženství obyvatel subkontinentu. Navíc je náboženstvím, které Indy a Pákistánce na rozdíl od toho skutečného náboženství nerozděluje, ale naopak spojuje.

Původně jde o anglický sport, který se rozšířil v britských koloniích a dnes představuje hned po fotbale druhý nejpopulárnější sport světa. Existuje několik formátů hry, které se liší svojí délkou – od pěti dnů po přibližně tři hodiny. 

Kriketová diplomacie

Kriket sehrál v historii napjatých vztahů mezi Indií a Pákistánem několikrát roli prostředníka, který významně napomohl k obnovení vztahů a důvěry mezi oběma stranami.

Národní týmy obou zemí se spolu poprvé střetly už v roce 1952, jen pět let po nepředstavitelných hrůzách doprovázejících rozdělení britského koloniálního panství na moderní Indii a Pákistán. A o tři roky později pak mohli tisíce Indů poprvé překročit hranice do Pákistánu a to díky takzvaným kriketovým vízum vydaným u příležitosti mezistátního utkání v pákistánském Láhauru.

Na začátku roku 1987 se zas kriketový zápas hraný naopak v indickém Džajpuru stal dobrou záminkou pro osobní setkání pákistánského prezidenta Zia ul-Haqa s indickým premiére Rádžívem Ghándím a pomohl jim zažehnat hrozící ozbrojený konflikt, šlo o takzvanou operaci Brasstacks.

V té době proti sobě na hranicích stály v plné pohotovosti statisíce vojáků a Islámábád se obával invaze nebo útoku na svá zařízení, kde se tou dobou rodila první pákistánská jaderná bomba. Setkání pákistánského prezidenta a indického premiéra na okraji džajpurského kriketového utkání sice nepřineslo žádnou dohodu, významně ale přispělo k obnovení alespoň základní míry důvěry a umožnilo nastoupit cestu k deeskalaci.

Právě kvůli podobným příkladům mluví vlivný indický intelektuál, politik a spisovatel Shashi Tharoor o „hojivé síle kriketu“:

„Když se Indie vydala na svou kriketovou mírovou ofenzivu a vyslala národní mužstvo do Pákistánu na přelomu let 2003 a 2004, zdálo se, že obě země mohou dosáhnout skutečného a trvalého přátelství. Pákistánská vláda povolila to, co od roku 1955 vždycky odmítala, a umožnila tisícovkám Indů přicestovat do země na kriketová víza. Indičtí fanoušci se od běžných Pákistánců dočkali snad až přehnaně vřelého přijetí. Být v těch dnech Indem v Láhauru nebo Karáčí znamenalo zažívat ohromující pohostinnost: místní lidé nabízeli Indům zdarma svezení i slevu na jídlo nebo nákupy. Říkalo se – trochu v žertu – že i spousta Pákistánců se tehdy s vidinou podobných výhod vydávala za Indy.“

Připomíná Tharoor ve své eseji jeden z příkladů, kdy právě kriket lidem na obou stranách hranice pomohl ukázat, že kromě politických sporů, které je rozdělují, tu existuje také spousta věcí, která je spojuje.

Čtěte také

Indové už fotbal bez kopaček nehrají. Raději mají kriket, protože se při něm tolik neběhá, prozradil indolog Krejčík

Ukázaly to konec konců i reakce samotných hráčů po zápase na letošním mistrovství světa, kdy kapitáni obou týmů měli pro svého soupeře jen slova uznání. O to větší škoda je, že od útoku v Bombaji v roce 2008, které spáchala pákistánská teroristická organizace, se až na jednu výjimku neuskutečnilo žádné mezistátní utkání Indie a Pákistánu kromě zápasů na mistrovství světa.

Pokud vás zajímá víc detailů o postavení kriketu na indickém subkontinetu a jeho roli vzájemném poměřování Indie a Pákistánu, nebo jestli vás zajímá, co umožnilo vzestup indického kriketu do pozice světového hegemona tohoto sportu a co nám to může napovídat o indických ambicích na globálním mocenském hřišti, poslechněte si celý pořad Za obzorem Ondřeje Himmera.