Jacques Derrida – od filozofie k pašování drog

Chtěl být fotbalistou

Narodil se 15. července 1930 v El-Biar na předměstí Alžíru v tradiční židovské rodině a v letech 1941 až 1942 studoval na francouzském lyceu v Ben Aknún.

Za války byl ale kvůli svému židovskému původu na základě vichystických antisemitských zákonů vyloučen ze školy, a tak uvažoval o kariéře fotbalisty…

Válka přešla a Derrida se v 19 letech poprvé dostal do Paříže. Vystudoval prestižní gymnázium Louis-le-Grand a v letech 1952 až 1954 elitní École normale supérieure (Národní škola pro správní úředníky).

V té době působil jako aktivista nekomunistické krajní levice. Pracoval také v Husserlově archivu v Lovani, kde napsal disertaci věnovanou problému geneze v Husserlově filozofii.

Už ve studentských letech četl velké filozofy – Nietzscheho, Rouseaua, Kierkegaarda, Heideggera, Cause. Roku 1956 získal stipendium na Harvardově univerzitě a v Cambridge, o rok později se oženil se s psychoanalytičkou a překladatelkou psychoanalytické literatury Marguerite Aucouturierovou.

Není bez zajímavosti, že v roce 1959 poprvé navštívil Prahu. Po návratu z USA byl dva roky (1957 až 1959) na civilní vojenské službě v Alžíru (bylo to během alžírské války za nezávislost) a po návratu z Alžíru získal místo asistenta filozofie na Sorbonně.

V roce 1964 poprvé přednášel v USA na Johns Hopkins University v Baltimore; byl pak profesorem na Yale, na Cornell University a přednášel na mnoha dalších.

V kariéře potom pokračoval opět ve Francii, kde téměř 20 let (1965 až 1983) působil jako docent dějin filozofie na École normale supérieure.

Od roku 1983 až do smrti byl Derrida profesorem filozofie na École des hautes études en sciences sociales (Vysoké škole společenských věd v Paříži).

Zrelativizovat lze všechno

V zahraničí, zejména v USA, byl Derrida nejznámějším francouzským filozofem. Proslavil se zejména svou koncepcí „dekonstrukce“ (1966) a bývá považován za otce postmodernismu, někdy také poststrukturalismu.

Právě v USA byla jeho dekonstrukce ve velké oblibě – američtí studenti se na ni vrhli doslova jako na novou zázračnou metodu, která je univerzálním klíčem ke všemu. Derridova teze, že „vše je text“, se stala heslem této „derridománie“.

Dekonstruktivisté popírají, že by kdy měl jakýkoliv text nějaký význam, každá jeho interpretace je falešná, neboť jazyk si vždy protiřečí. Dekonstrukce se snaží hledat v textu druhotné významy a poukázat na to, jak tyto druhotné významy protiřečí hlavnímu významu díla.

Význam žádného textu není podle této teorie konečný a neměnný, ale záleží na tom, jak ho který čtenář interpretuje. Jde tak vlastně o kritiku každého předem daného významu (Derrida bývá označován za „teoretika poznání“).

Podle některých názorů byl Derrida jedním z největších vizionářů a nejvlivnějších myslitelů 20. století – podle jiných byl podvodníkem, jehož pochybné teorie jsou jen charakteristickým rysem povrchní západní humanitní pseudokultury:

„Dekonstruktivistická analýza má velké výhody pro intelektuální levici. Pokud totiž už slova nic běžného neznamenají, každé vyjádření pravdy se stává automaticky podezřelým. Lze zrelativizovat všechno a ochromit veškeré lidské znalosti,“ tvrdli Derridovi odpůrci.

Jak všechno zašmodrchat

Derrida dostal v USA přes 20 čestných doktorátů, ale v roce 1992 se na Cambridgeské univerzitě zvedl proti čestnému doktorátu hlasitý protest. Filozofové anglosaské školy mu vytýkali nejasnost a obtížnou srozumitelnost, relativismus a nezodpovědnost.

John Searle ho nazval „nefalšovaným šarlatánem“ a fyzik Alan Sokal vydal s Jeanem Bricmontem knihu Intelektuální podvody, kde ostře kritizují postmoderní filozofii včetně Derridy.

Derrida přitom chápal dekonstrukci jako kritické čtení textů, které jsou tradičně konstruovány v závislosti na určitých zažitých modelech. Tvrdil, že všechno je v pohybu (zároveň toto tvrzení považoval za článek „víry“, který nesměl být zpochybňován) a argumentoval, že texty nesdělují konkrétní, stabilní význam.

Oponenti mu vyčítali, že jeho filozofie je nesrozumitelná, těžko stravitelná, obtížná a čtenářsky náročná.

Filozof Václav Umlauf napsal, že „číst Derridu představuje nesnadný úkol dokonce i pro jeho příznivce“ a psycholog Martin Hybler s mírnou nadsázkou v podobném duchu řekl: „Derridovou snahou je spíše věci zneprůhledňovat a zašmodrchávat, než vyjasňovat.“

Filozofka a historička Jana Novozámská před časem napsala: „Smyslem psaní kantovců je ukázat, předvést, vytknout svět. U Derridy vede psaní k dalšímu psaní a k dalšímu psaní a tak pořád dál. Pravdu chápe jako neustálý nový výklad nových výkladů našich předchůdců.“

Podle amerického novináře a theologa Marka Goldblatta je „mezi skutečnými filozofy Derridův vliv minimální“.

Výlet do Prahy

Od roku Derrida 1968 často cestoval do zahraničí. Býval tam přijímán lépe než ve Francii, kde se setkával s výhradami a kritikou. Od 70. let se začal intenzivně politicky angažovat.

Veřejně podporoval Mandelův boj proti apartheidu, na začátku 80. let spoluorganizoval výstavu Umění proti apartheidu, stal se členem dozorčí rady Kulturní nadace proti apartheidu a také výboru spisovatelů Za Nelsona Mandelu.

V roce 1981 založil spolu s Jeanem-Pierreem Vernantem Vzdělávací nadaci Jana Husa na pomoc českým intelektuálům, která pečovala o podporu svobodného bádání a organizování nezávislých filozofických seminářů v Československu.

Jedna z takových akcí se mu stala osudnou: V sobotu 26. prosince 1981 přicestoval Derrida do Prahy, aby se o den později zúčastnil pravidelného filozofického semináře, organizovaného v bytě filozofa Ladislava Hejdánka a rozvrženého do dvou dnů.

Po nedělní přednášce Derrida zjistil, že je v Praze na každém kroku sledován. Rozhodl se proto na pondělní přednášku nejít a odcestoval k příbuzným své manželky (její rodiče byli Češi).

Když Derrida v pondělí 28. prosince na večerní přednášku nedorazil, začal si Ladislav Hejdánek dělat starosti, zde nebyl zatčen.

Informoval proto francouzské velvyslanectví v Praze a telegrafoval také do Paříže. Ráno 29. prosince požádal francouzský velvyslanec o přijetí u československého ministra zahraničních věcí, který však velvyslance ujišťoval, že žádný Francouz zadržen nebyl.

Nelhal: Tou dobou si Derrida vyzvedával zavazadla v hotelu a na letišti se loučil s příbuznými.

Derrida v politice

Jenže s odletem se to poněkud protáhlo. Na letišti podrobili Derridova zavazadla pečlivé prohlídce, při které byly „objeveny“ čtyři balíčky hašiše a Derrida odvezen k několikahodinovému výslechu.

Následovalo obvinění z výroby a nedovoleného převážení omamných látek. Po několikahodinovým výslechu (bylo po půlnoci, už 30. prosince) byl Derrida převezen do ruzyňské věznice.

Tou dobou už ale jeho manželka v Paříži alarmovala všechny známé a do věci se vložila francouzská vláda. O věc se začal zajímat osobně François Mitterrand.

Státní bezpečnost z mezinárodního skandálu vycouvala, 30. prosince ve 23 hodin byl Derrida propuštěn z Ruzyně a formálně vyhoštěn. Zbytek noci dospal na francouzském velvyslanectví a ráno 31. prosince 1981 odjel rychlíkem do Paříže, kde ho už očekávali novináři.

Byla to ale jen epizoda z Derridova veřejného působení. V červenci 1995 podepsal petici proti válce v Bosně a Hercegovině a vyzval k demisi Butruse Butruse Ghálího.

V srpnu 1996 se účastnil „rotační hladovky“ v pařížském kostele svatého Bernarda na podporu tří set nelegálních běženců z Mali a Senegalu, kteří si chtěli obsazením kostela vynutit povolení k pobytu ve Francii.

V únoru 2000 vystoupil proti účasti Svobodných (FPÖ) Jörga Heidera v rakouské vládě, v červnu 2001 se zúčastnil prvního kongresu proti trestu smrti ve Štrasburku, v roce 2003 sepsal se svým německým kolegou Jürgenem Habermasem výzvu, ve které odmítli americký útok na Irák a vybídli k jednotné evropské zahraniční politice „vyvažující americký unilateralismus“.

Co dala Francie světu

Možná ještě jedna zajímavost. Koncem 70. let navázal Derrida intimní vztah se Sylvianou Agacinskou, pozdější manželkou Lionela Jospina. Když spolu ale čekali v roce 1978 dítě, rozhodli se pro interrupci.

V roce 1984 se jim narodil syn, Derrida však o něj nikdy neprojevil zájem a ve věku pěti let se mu stal nevlastním otcem právě Lionel Jospin, který se s Agacinskou oženil. Právě Jospina podporoval veřejně Derrida v roce 1995 ve francouzských prezidentských volbách…

Jacques Derrida zemřel v Paříži 9. října 2004 na následky rakoviny slinivky. „Francie v něm dala světu jednoho z největších současných filozofů, jednu z velkých postav intelektuálního života naší doby,“ uvedl po Derridově úmrtí francouzský prezident Jacques Chirac.

Životní příběh Jacquese Derridy přiblížuje historička Doubravka Olšáková v pořadu Portréty. Poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.