Ivan Štern: Umělá inteligence jako společník do nepohody
Obrázek dvou mladých lidí, nejspíš do sebe zakoukaných, kteří sedí v kavárně u stolečku proti sobě, a místo aby byli ponořeni do hovoru, každý z nich čučí do obrazovky svého po výtce inteligentního mobilu, není nic neobvyklého. Zlí jazykové tvrdí, že se tak mnohdy děje i ve chvílích daleko intimnějších. Živná to půda pro mnohého karikaturistu.
Čtěte také
Člověku starší generace to hlava nebere – ani to, že mezi nově postavenými byty, které jsou na prodej, často mezi ty relativně nejdražší patří garsoniéry. Chápe, že cenu spoluvytváří poptávka. Žasne, že za tou poptávkou stojí houfy mladých lidí, co dávají přednost žít o samotě. Být single.
V hospodě u piva kroutí hlavou, jsa poučen spolustolovníky, že řada mladých párů, dokonce manželských, žije odděleně. Ne proto, že si lezou na nervy, ale protože to tak chtějí. Jdou-li spolu do restaurace na večeři, každý si platí vlastní útratu. Situace, co uživí jen karikaturistu od pánaboha políbeného.
Mladí chtějí žít s AI
Legrace člověka přejde v okamžiku, kdy se mu dostanou do ruky výsledky celostátního irského průzkumu. Zhruba 370 tisíc mladých lidí tu žije nejen single, ale nevyhledává žádnou další společnost a společníka jim dělá umělá inteligence.
Čtěte také
Rozprávějí si s ní, nechávají se od ní o všeličem poučit, svěřují jí svá nejniternější duševní pohnutí. Nevadí jim, že si za společníka vybrali subjekt, který s lidskou podstatou nemá nic společného. Až na to, že veškerá jeho hnutí jsou výsledkem algoritmu, sestaveného nějakým neznámým programátorem.
Jde hlavně o mladé lidi z tak zvané generace Z. Ta už s mateřským mlékem sála internet, prostředí, bez něhož si už vlastní život nedokáže představit.
Umělá inteligence je pro ni jen dalším pokračováním v prostředí, které jí mírní život v osamění a nechuť či neschopnost navázat normální lidský vztah. Partner vytvořený umělou inteligencí plaší její pocity z osamocení falešným vědomím, že má, řečeno slovy spisovatele Karla Poláčka, svého hocha k mluvení.
Dřív to byl jen podivín
V dobách předinternetových jsme považovali jedince, kteří, jdouce po ulici rozhazovali rukama a hlasitě se sami se sebou hádali, za lidi přinejmenším podivné. Zdvihali jsme obočí i nad dědky, kteří v parku na lavičce cosi rozčileně mumlali a sami se sebou hráli šachy.
Společník, stvořený umělou inteligencí věc posouvá ještě dál. Těžko odhadnout, zda do hlubších pekel osamění, anebo jako jedno z možných východisek ze samoty, která ne vždy, řečeno s básníkem, musí být sladká.
Útěšné na věci je, že jde o společníka po výtce poučeného a ve hře v šach více než zorientovaného. To pro Evropany, kdy každý osmý žije osamocen, není zas tak k zahození.
Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
