Ivan Štern: Soumrak české demokracie pokračuje

Předseda ČSSD a vicepremiér Jan Hamáček odevzdal svůj hlas v komunálních volbách v Mladé Boleslavi

Výsledek voleb, i když tyto řádky píšu, kdy ještě není zdaleka znám, nijak nepřekvapí. Co se očekávalo, to se také nakonec děje.

Čeští voliči, alespoň podle voleb do senátu, komunální volby v tomto smyslu nejsou natolik směrodatné, opět dávají najevo, jak jim česká demokracie nejen neleží na srdci, ale je jim dokonce ze srdce ukradená.

Miloš Šenkýř: Není čas na reformu volebního systému?

volby

Uchazeči o místa na radnicích s napětím sledují sčítání hlasů. To ale neplatí všude. Jsou stovky obcí, kde bylo rozhodnuto dřív, než volby začaly.

Neznamená to však, že jim byla ukradená vždycky. Nicméně dnešním hlasováním opět dávají najevo, jak jsou zklamáni z české politiky, co si říká demokratická. Příčinu vidím především z naprostého selhání české demokratické levice.

Za levici, abychom si dobře rozuměli, nepovažuju stranu komunistickou. Nikdy jsem ji za ni nepovažoval, nanejvýš jsem ji měl za seskupení na levicové rétorice a levicových programových cílech parazitující.

Její odchod do politického nebytí, jak nám dosavadní vývoj napovídá, lze jen vítat. Ne kvůli kdysi zhoubné, dnes zcela vyčpělé komunistické ideologii, ale proto, že politické strany, podbízející se voličům teatrálním antikomunismem, zakrývající jím vlastní programovou impotenci, v tomto ohledu ztratí pevnou půdu pod nohama.

Poohlídnout se po levici hodné toho jména

Výběr se mi tak zužuje jen na sociální demokracii. Avšak ani sociální demokracii v dnešním hamáčkovské podobě nelze za levici považovat, pokud mám na mysli levici, co se od samotných počátků sociálních hnutí vyznačovala otevřeností, houževnatým tahem k demokracii a k sociálně spravedlivé společnosti a nekompromisně se znala k solidaritě nejen mezi sociálními vrstvami ale i k solidaritě nadnárodní.

Apolena Rychlíková: Debakl levice a zmrtvýchvstání ODS

Petr Fiala

Když se zaměříme pouze na senátní volby, dá se dobře vidět postupující fenomén posledních let i na úrovni celostátní politiky. Levicové strany, nebo ty, které se za ně oficiálně vydávají, ČSSD a KSČM, jsou na ústupu. Ode dna se naopak odrazila ODS. Sociální demokraté drželi před těmito volbami v Senátu celých 25 křesel, ODS jen 10.

Nic z toho pro českou sociální demokracii dnes neplatí a zcela po zásluze jí to voliči i v těchto volbách, ať vědomě, anebo bezděky dávají najevo. A tak zatímco česká pravice, alespoň v podání ODS bude nejspíš prostřednictvím těchto voleb resuscitována, i když o konečném politickém výsledku resuscitace mám oprávněné pochyby, levici na politické scéně aby jeden pohledal.

Přítomnost levice je přitom životně důležitá. Ne pro nějaké vyvažování, i když i pro to ano, ale zejména pro to, že odnepaměti levice byla tím politickým činitelem, který byl tvořivý, nápaditý, politicky odvážný a ke všem podnětům zvnějšku otevřený. Neodmyslitelně ji mám spojenou s pojmem „sociální demokracie“.

Na uvedenou laťku v posledních 30 letech strana, která se nám vydávala za sociální demokracii, nedosáhla ani omylem. Po jejím posledním sjezdu zajímavou a do hloubky jdoucí analýzu Jakub Patočka z deníku Referendum velkoryse uzavřel podmíněným konstatováním, že ještě zcela nenastal čas poohlížet se po nějaké nové levicové straně.

Ivan Štern

Dal tak na pár měsíců, do nynějších voleb, nájemníkům Lidového domu poslední šanci. Spolehlivě ji promarnili.

Nastává proto čas poohlídnout se po levici hodné toho jména. Nejen kvůli propadu Hamáčkovců v nynějších volbách. Nepříjemné ale na celé věci je, že se sotva bude moci jmenovat sociální demokracie. Byť se tak jmenuje už celých 150 let.