Ivan Štern: O proměnlivosti sprostých slov

Navedli proto chlapečka ze sousedství, aby šel k otci, a řekl mu, že je impotent. Ze školního dvora pozorovali, jakou vyvolá reakci. Tatínek hocha honil po louce s potěhem v ruce. Vše bylo jasné.

V době filmu mé sestře Lucince byly necelé čtyři roky. Navedli jsme ji s klukama, ať jde k našemu otci a řekne mu, že je impotent. Pozorovali jsme, co to s ním udělá.

Lucinka běžela jako ve filmu. Cestou mlela slovíčko „impotent, impotent…“. Udýchaně je nakonec vyhrkla na otce. Nejprve se shovívavě podíval směrem k nám a pak Lucinku pohladil po hlavičce. Umíte si asi představit naše zklamání.

Zklamání to bylo zbytečné. Měl jsem přece vědět, že slova, která máme za sprostá, časem ztrácejí na razanci. Nakonec se stanou slovy bezmála nevinnými.

Čtěte také

Říci soudružce učitelce na základní škole, že něco byla sranda, to slovo vymysleli klasici Voskovec s Werichem, narazilo na zarputilý odpor. Pro ni to bylo slovo hrubé. Vše podle ní byla „švanda“. Nechápal, co je srandovního na něčem tak rozplizlém. Copak byla nějaká sranda s nemrcouchem Švandou dudákem? Ale nešť.

Švandu ze mě jednoduše učitelky nevytáhly ani párem volů. Nanejvýš mi to přišlo švandovní. S klukama jsme škole nabízeli alternativu: „Prča“. Za trest jsme pak zůstávali po škole. Stokrát jsme psali „Nemám se hrubě projevovat před spolužáky, a kazit tak jejich dobrý mrav!“

Smích|foto: CC0 Public domain, Fotobanka Pixabay

„Prča“ byla přitom kompromisem. Obvykle jsme používali jiné slovo, rovněž začínající na „pr“. Avšak libozvučné, optimistické a vždy dobře naladěné. To slovo začínající na „pr“ se do němčiny překládá slovem „arsch“. Slovem v němčině rovněž veselým, libozvučným a vždy dobře naladěným. Slovem velice významným.

Jak lze odvodit z klasika Jaroslava Haška a z jeho Švejka. „Utrzel sis arš?“, ptá se Švejka latrinengenerál podivnou směsí polštiny, češtiny a němčiny s rozkmitaným polským „erž“. Větou „Lecken sie mir Arsch“ pro změnu stereotypně odpovídal na otázky státní zkoušky věčný kandidát na doktora lékařství Bedřich Welfr.

Čtěte také

Intrikánští příbuzní mu na ministerstvu války zařídili, aby narukoval a zároveň uzavřel studia lékařství. Státním zkouškám se dosud úspěšně vyhýbal. Měl proč. Podle závěti strýce mu měla být po dobu studií pravidelně vyplácena tučná apanáž.

S těmi slovy je to všelijaké. Některá, kvůli kterým si malí rošťáci museli, vyslovivše je, jít vypláchnout ústa, nabývala časem na nevinnosti, zatímco ta před časem ještě přijatelná, získala na významu doslova odpudivém. Dnes se sotva zaskočíme, máme-li příhodu za srandovní. Kdybych ji ale nabídnul jako švandovní…

Kdoví, zda nedopadnu jako nějaký ten impotent.