Ivan Štern: Koronavirus a sociální stát

Na vlastní kůži si přání, co je otcem myšlenky, ověřují Italové. Zjišťují, co za škody v předchozích letech napáchala neoliberální ideologie. Ta hlásala, že sociální systém je přerostlý a ztučnělý a že je nutné jej výrazně zeštíhlit. Třeba i zprivatizovat.

Čtěte také

Petr Holub: Až se koronavirus zeptá

Rozsah nynější italské nákazy jde bez uzardění připsat selhání jak veřejného zdravotnictví, neoliberálně osekaného, tak i soukromému zdravotnímu sektoru. Ten ordinace raději zavřel, než aby díky nelukrativní péči o nakažené evidoval v účetnictví vytrácející se naději na slušný zisk. Nepomohlo ani, že vláda zpět do služby povolala penzionované lékaře.

Zdravotnictví zavalené nejen náhle vzrostlým rozsahem péče, ale i katastrofálním nedostatkem vládnout potřebným zdravotnickým materiálem a léčivy to jednoduše nevydýchalo. Ukazuje se, jak krátkozraké bylo přesouvat některé výroby materiálu, včetně výroby léčiv, do zemí s levnou pracovní silou.

Nyní Evropa na dodávku potřebného materiálu a léčiv z Číny, na kterých je životně závislá, musí čekat až tři měsíce.

Dobrý sociální stát

Každý zběhlý systémový analytik ví, že systém, který není tvořen tak, aby v sobě obsahoval řešení extrémních situací, sice krátkodobě vyžaduje daleko menší provozní náklady, dlouhodobě však způsobuje nevratné ztráty. V dnešní Itálii je představují desítky mrtvých seniorů. Pro nedostatek léčebných kapacit možná umřeli předčasně.

Čtěte také

Adam Černý: Italský test virem pro celou Evropu

Francouzský internista a epidemiolog Stéphane Gayet uvedl pro list Atlantico, čím nás ještě neoliberálně ořezané zdravotnictví ohrožuje. Neakutní chirurgické zákroky a zákroky plánované je možné z důvodů kapacitních sice bez větších problémů odložit.

Jde zabrat i postele původně určené pro kardiaky, pro pacienty s rakovinou nebo pro pacienty vyžadující dlouhodobější péči. Vždy ale s rizikem, že ti, na jejichž úkor se tak děje, mohou na to osudově doplatit. Dobrý sociální stát by přitom měl umět spolehlivě zvládnout obojí.

Ten evropský se pyšní tím, jak je velkorysý. A že díky velkorysosti jemu vlastní se dokáže postarat o své potřebné nejen během dnů zalitých sluncem, ale i v době krajních krizí a vypjatých situací. Dobu klášterních špitálů, kde se víc léčilo laskavým slovem než účinnou terapií, údajně máme za sebou.

Ivan Štern |foto: Vendula Kosíková

Měli bychom za sebou ponechat i vadnou ideologii neoliberálů. Napáchala zatím víc škody než užitku. Přiznávám, že jedno umějí dokonale: Šetřit. Šetří ale vždy na těch nejméně správných místech.

Autor je publicista