Ivan Hoffman: Ať žije republika!
Letošní výročí vzniku naší republiky není kulaté, je ale naprosto výjimečné. Kvůli riziku nákazy koronavirem nepřipadá v úvahu pořádat veřejné vzpomínkové akce a vzhledem k rostoucímu počtu umírajících a především vzhledem k hrozivé prognóze, co nás čeká, není o oslavy valný zájem.
Ve vážných dobách, jako je tato, ovšem na oslavy není pomyšlení proto, že v sázce není historie republiky, ale její budoucnost.
Čtěte také
S republikou je to jako s demokracií. Není něčím jednou provždy daným. Je třeba ji neustále obnovovat, budovat, tvořit či bránit.
Republiku dědíme po předcích jako projekt, který má přednosti i vady a je na nás, jak s tím dědictvím naložíme. Republikou nejsou pouze její instituce. Čím republika drží pohromadě, to je společenská smlouva, síť mezilidských vazeb, vědomí národní či teritoriální vzájemnosti.
Republikou je i průnik našich společných zájmů vycházejících z toho, kým jsme, co nám patří, k čemu se hlásíme, za co neseme odpovědnost a co jsem ochotni pro republiku obětovat.
Až nás bude umírat tisíc denně
Protože republiku tvoří lidé, je dobré si na státní svátek připomenout cenu lidských životů. Je to téma, které se stalo kyselým jablkem kvůli obavám o stav ekonomiky, kvůli strachu o práci či o životní úroveň. Ve veřejném mínění převážil názor, že covid je nepříjemnost, se kterou se musíme naučit žít, respektive umírat.
Čtěte také
Důsledkem tohoto postoje je šíření nákazy tempem, které způsobí kolaps zdravotnictví, zabije spoustu lidí a nakonec i rozvrátí ekonomiku a ožebračí občany.
Budoucnost republiky stojí a padá s naší ochotou si přiznat, že naučit se žít s tímto virem nelze, že přežít můžeme jenom tak, že se ho zbavíme. A to za jakoukoli cenu. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se nežít s covidem rozhodl celý svět.
Hodně by pomohlo, kdyby naivní kompromisy s covidem odmítla společně celá Evropa. Není-li k tomu ale ochota, je tu ještě možnost říct covidu „ne“ jako republika. Přežít a žít sami za sebe, být národem sobě, ostrovem solidarity a ohleduplnosti v moři chamtivosti a egoizmu.
A nemusíme čekat, co vymyslí politici, až nás bude umírat tisíc denně. Už teď můžeme důsledným sociálním distancováním zachraňovat republiku. Aby bylo v budoucnu co slavit.
Ať žije republika!
Autor je komentátor Deníku
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
