Ivan Hoffman: Jaký to je?

5. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Opuštěné hroby na brněnském Ústředním hřbitově
0:00
/
0:00

Zamlouvalo se mi, co odpověděl Vráťa Brabenec Evě Turnové na otázku: „A jaký je to bejt starej, Vráťo?“ Přistihl jsem se, že se teď častěji ptám svých autorů, ze kterých je ovšem potíž vydolovat odpověď: „Jaké to je být už pryč? Nebýt?“

Mluvit za ně nechci, ale stejně se nezdržím a napovídám. Kladu na jednu misku vah, o co přišli, a na druhou, čeho byli ušetřeni. Hádám, co mohli vědět předem, co asi tušili a co je stran dneška nemohlo napadnout ani v divokém snu. Jde to tu podle jejich představ? Dostál svět jejich nadějím, anebo se vyplnily jejich obavy?

Čtěte také

Nejsou to pouhé řečnické otázky. Nerušil bych své autory na věčnosti, kdybych neměl podezření, že s sebou vzali do hrobu něco důležitého, čeho se teď zoufale nedostává, něco, bez čeho nám hrozí chaotické příští. A neznáme-li dne ani hodiny, nemůže nám být jedno, co s budoucností provedou nekompetentní majitelé přítomnosti.

Z tohoto světa se odchází odjakživa. Kdysi jsem četl, že u jakéhosi domorodého, snad indiánského kmene bylo zvykem, že když nadešel čas, vynesl syn svého zestárlého otce na vrchol hory, kam si pak pro něj přišla smrt. Je to tísnivý obraz. Nepochybně se tak stalo předčasně, byl-li stařec svěřen smrti zaživa. Syn ovšem věděl, že jednou absolvuje stejnou cestu na zádech svého potomka. S tímto vědomím zde prožil vyměřený čas.

Pořádek alespoň na věčnosti

Představuji si, že co se náš indián dověděl při první cestě na kopec o životě a smrti, to při druhé cestě svěřil potomkovi. Byl to rituál, ve kterém se mladý zbavil starce coby břemene? Anebo rituál, ve kterém je starci s respektem a láskou prokázána poslední služba?

Čtěte také

Neptal bych se těch, kteří znali cestu a díky kterým jsem kdysi nezbloudil či využil zkratku, jaké je to nebýt, kdybych neměl pocit, že mne slyší. Chci, aby věděli, že bez nich by to tady dnes bylo o ničem, což ale bohužel automaticky neznamená, že budoucnost bude o něčem.

V překotných dobách, jako je tato, se odchází bez náhrady. Věci nepokračují, s odcházejícími mnohé nenávratně končí a na příchozí čeká pouze nižší level.

Ivan Hoffman

Rád bych v tom měl jasno, nechal bych se přesvědčit, že to zbytečně vidím černě. Ale spokojím se i s odpovědí, že v lidském světě je pořádek alespoň na věčnosti. A mlčení mých autorů beru jako souhlas.

Autor je komentátor Deníku

autor: Ivan Hoffman
Spustit audio