Ivan Hoffman: Minuta ticha

Víra v moc svobodného slova se vždy snoubí s obavou ze slova zákeřného. Slovem se zaklínají i manipulátoři, kterým nepohodlné slovo leží v žaludku a osočují ho ze lži.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Nikdy více

A aby to nebylo jednoduché, stejné slovo může být pokorné i pyšné. A nenápadná proměna slov původně pokorných na slova pyšná stála podle Havla za všemi hrozbami, kterým čelil svět a vlastně čelí i dnes.

Myslím, že univerzální platnost má i Havlova věta o „dusícím příkrovu tisíců prázdných slov, pod nímž musíme žít“. Měl tenkrát na mysli především „duté fráze“ a „slova devalvovaná“, ale myslím si, že by dnes k prázdným slovům přiřadil i slova prázdně žvanivá, servilní, zbytečná, hybridní či politicky korektní. Co se nezměnilo, je ten dusící příkrov.

Ticho za 250 bližních

Vždy, když si povídám se starým přítelem nad jeho Slovem o slovu, dávám mu k úvaze i něco z toho, co se událo v jeho nepřítomnosti. Dnes třeba to, jak se slova naučila míjet, jak netouží po střetu. Jak se diskusí nevykrátí. A tím pádem se vše vyslovené nesnesitelně hromadí, až nakonec neslyšíme vlastního slova.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Sněžení a Zaorálek

Na míjející se slova se dnes umírá. Nesměle Václavovi nadhazuji, zda by v případě fatálně se míjejících slov nepomohlo ticho. Zda by minuta ticha za každého zbytečně zemřelého na covid nezavážila víc než další verbální vyztužení onoho dusivého příkrovu prázdných slov.

Ivan Hoffman|foto:Šárka Ševčíková,Český rozhlas

Jakou váhu by mělo řekněme dvěstěpadesátiminutové televizní a rozhlasové ticho za 250 bližních, kteří zemřeli na nemoc, jejíž pravou diagnózou jsou míjející se slova?

Tohle dnes říct nahlas, byl bych mezi mluvčími za disidenta. Ještě že mám někoho, kdo toho o slovu hodně ví a s kým to mohu, díky spřízněnosti duší, probrat sine ira et studio.

Autor je komentátor Deníku