Ivan Hoffman: Cigareta na útěku

Kouření (ilustrační foto)
Kouření (ilustrační foto)

Bylo to až na gymnáziu, kdy už všichni dávno kouřili. Byl jsem zrovna na odchodu z domu kvůli něčemu zcela zásadnímu, na co si už nejspíše nikdy nevzpomenu.

Došlo mi tenkrát, že něco musím ve svém životě změnit a stát se kuřákem vypadalo jako dobrý nápad.

Ivan Hoffman: O prvním máji

Příznivci ČSSD se scházejí na Střeleckém ostrově. Balónky připomínající, že se slaví 1. máj.

První máj je sice státním svátkem, ale dávno pryč jsou časy, kdy stát na prvního máje organizoval velkolepou párty, jejíž záminkou byla společná oslava práce.

Co by se dnes považovalo za osvojování si závislosti, vnímal jsem v osmnácti jako zbavování se handicapu. Ve světě, kde kouřit bylo samozřejmé, normální, jsem si jako nekuřák připadal jako asociál. 

Správně jsem tušil, že tou první cigaretou se mi otevírá svět plný popelníků, kolem kterých budou sedět či postávat všichni důležití lidé, které mám v životě potkat.

Současný boj proti kouření dospěl do stadia, kdy z veřejného prostoru popelníky mizí. Možná to souvisí s tím, že důležití lidé spolu pokuřují někde v soukromí. Anebo že jsou dnes lidé méně družní.

Plán nebyl

Navíc dnes mají lidé plné ruce mobilů, které třímají místo cigarety. Cigaretové krabičky postrádají někdejší eleganci, jsou povinně opatřeny protikuřáckou názornou agitací a militantními slogany, aby kuřákovi pokazily požitek z cigarety. 

Ivan Hoffman: Možnosti dialogu

Smutek při pohřbívání obětí bombových útoku na Srí Lance

Stovky křesťanů zabitých muslimy na Srí Lance jsou prý odvetou za útok na muslimy na Novém Zélandu, který zas byl odvetou za předchozí útoky muslimů na křesťany i jiné nevěřící.

Doba se zkrátka mění a budoucnost patří jiným závislostem, které se stávají společenskou normou, samozřejmostí. Nepáchnoucím ekvivalentem rituálního pokuřování bude družení se na sociálních sítích.

Jako by to bylo dnes, vidím ten popelník na chodbě bratislavského hotelu Fórum. Stáli jsme u něj v oblaku dýmu s Václavem Havlem, tehdy disidentem, kterému byli stále v patách tajní, takže nebylo mnoho lidí, kteří měli chuť s ním pokuřovat.

V tom hotelu jsme byli po koncertu na Bratislavské lyře hosty americké folkové divy, která přišla o hlas, když přišla o ozvučení a ještě se jí nechtělo končit. No a jak jsme tam s Havlem chodili kouřit na chodbu, ve vzduchu kromě dýmu byla cítit také změna.

A my jsme věděli, že jsme se právě z objektů dějin dočasně stali jejich subjekty. „Co se teď stane?“, ptal jsem se neformálního lídra opozice, maje automaticky za to, že musí mít nějaký plán. A stále slyším jeho upřímné „Nevím.“

Ivan Hoffman

Nebyl plán. A kdyby i byl, nevyšel by. Lidé slova jsou pouze výjimečně a přechodně subjekty dějin. Jsou moderátory změny. Pak jsou lidé vládnoucí slovem odstrčeni těmi, kteří vládnou penězi. O slova se nedá opřít, rozplynou se jako cigaretový dým. Zůstane ale vůně a s ní výtečně ožívají vzpomínky. Že mejdan končí, bylo nejpozději jasné, když kuřáky vystřídali u moci nekuřáci.

Nenapadlo mne tehdy zeptat se Vladimíra Mečiara a Václava Klause, jestli někdy kouřili, ale pamatuji, že k moci se dostali jako nekuřáci. A podle toho to dopadlo.