Iva Pekárková: Úlety našich praprababiček
Moje poslední povídání – to o běloších a jaru – se setkalo s mocnou odezvou ze strany mých kamarádů a známých.
Iva Pekárková: Na jaře chci být běloška
Je jaro. A já si, tak jako každý rok, říkám, že vlastně není tak špatné být běloch nebo běloška.
Obvykle mě za stálého pšíkání zastřeným hlasem informovali, že oni by chtěli být černoši, zejména na jaře, kdy vrcholí sezóna pylových alergií.
Černoši, kteří v dávných dobách zůstali v Africe, totiž na rozdíl od našich prapředků neměli šanci do svého genomu zařadit geny neandertálců.
Jak to vypadá, spousta chorob v naší populaci, vesměs těch, kterým jsme si zvykli říkat civilizační – od alergií přes deprese až po vysoký tlak a nemoci srdce – pochází od našich milostných hrátek s neandertálci.
Iva Pekárková: Bojíte se robotů?
Bojím se robotů. Začalo to už v dětství. Babička měla obrovský kuchyňský robot, který když zapnula, řval jako motory jumbo jetu a cukal sebou tak, že se celý barák kymácel.
Je pravděpodobné, že geny, které nám dnes přinášejí tolik utrpení, nás v dávné minulosti chránily – třeba díky tomu, že vyvolávaly silnou imunitní odezvu na viry a bakterie. Každopádně se v populaci udržely a snad i zahustily poté, co byly veškeré styky s neandertálci přerušeny, protože neandertálci vymřeli.
Od neandertálců jsme zdědili i geny, které se nám dodnes mohou hodit – třeba schopnost některých z nás dobře snášet zimu.
Neandertálci žijí dodnes
Iva Pekárková: Malárie a rýmička
Když mě můj skoromanžel K. vzal do Nigérie, během devíti týdnů tam třikrát onemocněl horečnatou chorobou, které všichni říkali „malárie“.
Ještě za mých školních let se říkávalo, že se Homo sapiens sapiens s Homo neanderthalensis nikdy nemísil, nikdy, nikdy. Rozbor DNA tohle tvrzení vyvrátil. Možná neandertálci žijí dodnes.
A výkřik mého kamaráda Zdeňka, když spatřil umělcovo zpodobnění „typického“ představitele tohoto druhu, doplněné větičkou „neandertálci vymřeli před 30 tisíci lety“, má své opodstatnění. Zvolal totiž: „Jak to – vyhynuli? Zrovna takovej chodí každej den na tři desítky do hospody U Chcípáka!“
Takže, jak se zdá, za všechno můžou naše prababičky. Od těch, co mají před „babičkou“ dva a půl tisíce „pra“, až po ty, co mají „pra“ pouhých patnáct set. Podle genových rozborů to vypadá, že se od časů zhruba před 50 tisíci lety spouštěly s neandertálci pravidelně po nějakých 20 tisíc let. Zkrátka po celou dobu, co naše dva druhy rodu Homo společně žily v Evropě a snad i v Asii.
Ve světle nových vědeckých poznatků o tomto zaniklém druhu nahlížím na jejich odchod trochu jinak. Ne, nesežrali je šavlozubí tygři. Nezemřeli hrdinně v boji s tlupami jiných pralidí. Kdepak. Někteří ze strachu před alergeny odmítali vylézt z jeskyně, a tak zemřeli hlady. A ti, co se odvážili na zápraží, se upšíkali, udrbali, usmrkali a uchrchlali, jakmile se nadechli prvního závanu jara. Stejně jako v moderních dobách my Evropané.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
