Iva Pekárková: Udělat aspoň něco

28. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Válečný veterán kapitán Tom Moore

Stala se úžasná věc. Devětadevadesátiletý pán, veterán a hrdina druhé světové války, si ke svým nastávajícím stým narozeninám dal nelehký úkol: stokrát obejít svou zahrádku a získat tím nějaké peníze pro Národní zdravotní službu.

Okruh to byl zhruba pětadvacetimetrový a kapitán Tom Moore si s tím dal načas. Zatímco přesouval chodítko po pěšinkách mezi záhony, posílali lidé, kteří mu fandili, peníze na bankovní účet.

Čtěte také

Pan Moore pevně doufal, že pro Národní zdravotní službu vydělá aspoň tisíc liber, ale pak nemohl uvěřit svým očím. Na účtu bylo znenadání půl milionu. Pak tři a půl milionu. Pak 14 milionů. Pak 29. A částka stále roste. Taková věc člověka zahřeje u srdce.

A zároveň v něm vzbudí pocit, že by i on sám měl nějak pomoci. Aspoň se přihlásit jako dobrovolník. Bohužel, pokud nejste expert buď přes počítače, nebo přes medicínu, v naší čtvrti v jižním Londýně se vám to nejspíš nepodaří.

Čtěte také

Sotva týden poté, co se první dobrovolníci začali starat o spoluobčany nejvíc ohrožené virem, tedy osamělé staré lidi, došlo k několika vloupáním do bytů a domů právě těch seniorů, kterým pár hodin předtím jeden z dobrovolníků donesl proviant.

V Londýně si takového dobrovolníka nemůžete pozvat na policejní stanici „za účelem podání vysvětlení“, vždyť je klidně možné, že v tom byl nevinně. Ale taky by nebylo vhodné ho posílat za dalšími seniory, co kdyby se i jim pak někdo vloupal do bytu? A tak v naší čtvrti prostě přestali přibírat dobrovolníky. Těm, co už byli přihlášení, řekli, že moc děkují, a jestli jejich služeb bude třeba, zavolají jim. A dobrovolníci čekají a čekají a čekají. Už skoro tři týdny. Jedním z nich jsem já.

Nemůžu se přihlásit jako dobrovolník v jiné čtvrti, protože nemám vlastní dopravu.

Aspoň si uklidit na dvorečku 

Jsem za současné krize stručně řečeno k ničemu. A tak jsem začala obcházet zahrádku. Nepředpokládám, že se mi na kontě nahromadí miliony pro Národní zdravotní službu, zřejmě neumím svůj počin řádně zpropagovat.

Čtěte také

Šinu se kolem sousedovic plotu, za kterým štěká pes, obejdu rozpadlý gril, vyhnu se hrábím, které tu bůhvíproč leží, jako by čekaly, až na ně šlápnu, odvrátím se od Ianova popelníku se špačkem plovoucím v dešťové vodě, proklouznu kolem Jeromova vyhozeného akvárka, proderu se přes vyschlé jezírko zarostlé ostružiním, které náš bytný už pět let hodlá zvelebit, dostanu se až k růžovému keři, který už rozkvétá a hezky voní (vida! ještě mám čich!), sehnutá projdu pod prádelní šňůrou, dostanu se k plotu, za kterým štěká sousedovic pes, bacha, hrábě!, schválně se nedívám na Ianův popelník s výluhem ze špačků… Bože, proč je tu takový binec?

Iva Pekárková

Když se K. vrátil z práce, našel mě umouněnou, poškrábanou a spokojenou na uklizeném dvorečku.

„Jé! Tady je to krásný!“ pochválil mě. „Ale musíš dát na sebe pozor, co kdyby sis ublížila? Teď nesmíš doktorům přidělávat práci.“

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně

Spustit audio