Iva Pekárková: Udělat aspoň něco
Stala se úžasná věc. Devětadevadesátiletý pán, veterán a hrdina druhé světové války, si ke svým nastávajícím stým narozeninám dal nelehký úkol: stokrát obejít svou zahrádku a získat tím nějaké peníze pro Národní zdravotní službu.
Okruh to byl zhruba pětadvacetimetrový a kapitán Tom Moore si s tím dal načas. Zatímco přesouval chodítko po pěšinkách mezi záhony, posílali lidé, kteří mu fandili, peníze na bankovní účet.
Čtěte také
Pan Moore pevně doufal, že pro Národní zdravotní službu vydělá aspoň tisíc liber, ale pak nemohl uvěřit svým očím. Na účtu bylo znenadání půl milionu. Pak tři a půl milionu. Pak 14 milionů. Pak 29. A částka stále roste. Taková věc člověka zahřeje u srdce.
A zároveň v něm vzbudí pocit, že by i on sám měl nějak pomoci. Aspoň se přihlásit jako dobrovolník. Bohužel, pokud nejste expert buď přes počítače, nebo přes medicínu, v naší čtvrti v jižním Londýně se vám to nejspíš nepodaří.
Čtěte také
Sotva týden poté, co se první dobrovolníci začali starat o spoluobčany nejvíc ohrožené virem, tedy osamělé staré lidi, došlo k několika vloupáním do bytů a domů právě těch seniorů, kterým pár hodin předtím jeden z dobrovolníků donesl proviant.
V Londýně si takového dobrovolníka nemůžete pozvat na policejní stanici „za účelem podání vysvětlení“, vždyť je klidně možné, že v tom byl nevinně. Ale taky by nebylo vhodné ho posílat za dalšími seniory, co kdyby se i jim pak někdo vloupal do bytu? A tak v naší čtvrti prostě přestali přibírat dobrovolníky. Těm, co už byli přihlášení, řekli, že moc děkují, a jestli jejich služeb bude třeba, zavolají jim. A dobrovolníci čekají a čekají a čekají. Už skoro tři týdny. Jedním z nich jsem já.
Nemůžu se přihlásit jako dobrovolník v jiné čtvrti, protože nemám vlastní dopravu.
Aspoň si uklidit na dvorečku
Jsem za současné krize stručně řečeno k ničemu. A tak jsem začala obcházet zahrádku. Nepředpokládám, že se mi na kontě nahromadí miliony pro Národní zdravotní službu, zřejmě neumím svůj počin řádně zpropagovat.
Čtěte také
Šinu se kolem sousedovic plotu, za kterým štěká pes, obejdu rozpadlý gril, vyhnu se hrábím, které tu bůhvíproč leží, jako by čekaly, až na ně šlápnu, odvrátím se od Ianova popelníku se špačkem plovoucím v dešťové vodě, proklouznu kolem Jeromova vyhozeného akvárka, proderu se přes vyschlé jezírko zarostlé ostružiním, které náš bytný už pět let hodlá zvelebit, dostanu se až k růžovému keři, který už rozkvétá a hezky voní (vida! ještě mám čich!), sehnutá projdu pod prádelní šňůrou, dostanu se k plotu, za kterým štěká sousedovic pes, bacha, hrábě!, schválně se nedívám na Ianův popelník s výluhem ze špačků… Bože, proč je tu takový binec?
Když se K. vrátil z práce, našel mě umouněnou, poškrábanou a spokojenou na uklizeném dvorečku.
„Jé! Tady je to krásný!“ pochválil mě. „Ale musíš dát na sebe pozor, co kdyby sis ublížila? Teď nesmíš doktorům přidělávat práci.“
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
