Iva Pekárková: Předsevzetí – nebudu polobůh, nebudu polobůh, nebudu polobůh
Začalo to před devatenácti lety, když jsme se skoromanželem K. odjeli do Nigérie, aby mě představil rodině. A ze mě se vyklubala vědma. K., dvě oyohy – manželky K.-ových bratrů, obě těhotné, a já jsme se chystali jet autobusem do sousedního města. A já jsem odmítla nastoupit do busu, zdál se mi příliš plný.
Jasně, v Africe se ve vozidlech obyčejně vozí třikrát víc lidí, než kolik se do nich vejde. Ale já chtěla sedět vedle řidiče a koukat na krajinu. Hodinu nato jsme zjistili, že autobus, kterým jsem nechtěla jet, rozstříleli na hadry ozbrojení lupiči.
Čtěte také
O mé jasnozřivosti si brzo povídalo půl města. A vzápětí vyšlo najevo, že jsem i mocná čarodějnice.
Jedna dobrá čarodějnice v sousedství vyráběla děti. Byl to náročný a bolestivý proces: člověk musel deset dní jíst smažené šneky a čarodějnice mu strkala do vagíny klacek napuštěný pálivými papričkami. Přesto měla spoustu zákaznic a slavila úspěchy. Jednou ale narazila: vyrobila totiž syna druhé manželce velkého náčelníka a náčelníkova první manželka na ni poslala zlou čarodějnici, která jí přičarovala šerednou nemoc. Kůže na trupu se jí sloupávala jako ještěrčí, hrozně to svědilo, a ať dělala cokoli, nelepšilo se to. Věnovala jsem dobré čarodějnici tubu cortisonu. Vyrážka zmizela a už se nevrátila.
Status poloboha říznutého rodinným maskotem mi už nikdy nikdo neodpáře.
Rodinný polobůh střižený maskotem
Od té doby se se mnou členové rodiny – a těch blízkých máme asi 150 – před každou delší cestou radí, jestli je to bezpečné. Stala jsem se oblíbeným „lékařem“, přestože máme v rodině profesora klinické mikrobiologie. Neříkám, že je to nepříjemné, ale přece jen – zodpovědnost tíží.
Čtěte také
Už devatenáct let si dávám předsevzetí nebýt rodinný polobůh. Zatím to nevychází.
O Vánocích se naší příbuzné v Londýně narodila holčička. Když Esohe slyšela, že k nim přijde zdravotní sestra všechno zkontrolovat, vyděsila se. Neví, jak to v Bílé zemi chodí, a slyšela, že když je něco v nepořádku, dítě jí seberou. Uklidnila jsem ji a jen ji upozornila, že si musí opatřit košík a zdravotnici říct, že v něm malá spí. Z nějakého neznámého důvodu tady v Anglii nesmíte spát s dítětem na jedné posteli, anebo, pokud to tak děláte, nesmíte to říct sociálce.
Zdravotní sestra přišla v pátek. A hodinu po její návštěvě mi Esohe volala, celá vděčná. „Víš, co byla její první otázka, Ivo? Ptala se, kde spí miminko! Co bych si bez tebe počala? Sebrali by mi dítě!“
Moje novoroční předsevzetí, že nebudu, prostě nebudu rodinný polobůh, vzalo za své už na Silvestra.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
