Iva Pekárková: O bezmoci a ezovaginách
Když přítelkyni mého kamaráda Oty v jedné proslulé nemocnici oznámili, že se její rakovina – vzácný typ, který netvoří nádory, ale prorůstá tkání, takže je těžko detekovatelný – rozvinula natolik, že „oni pro ni nemůžou už nic udělat“, vytočilo mě to na plné obrátky.
„Nevěř jim!“ osopila jsem se na Otu. „Musíme ji vzít do lepší nemocnice. Musíme sehnat lepší doktory! Určitě existuje nějaký způsob léčby. Tohle nemůžeme nechat jen tak!“
Čtěte také
Janě ještě nebylo 30. Byla to skvělá holka, Ota ji miloval. Představa, že brzo odejde – a nikdo s tím nic neudělá – byla nepřijatelná. Ve svém zoufalství a potřebě Janu zachránit, děj se co děj, jsem se začala podobat ezovaginám.
Ale pak jsem si nechala ukázat výsledky všemožných vyšetření, promluvila s onkology – a konečně uznala to, co Jana chápala už dávno: totiž že paliativní péče je to jediné, jak jí teď můžeme pomoct.
Jana měla štěstí aspoň v jedné věci: V posledních pár měsících života měla kolem sebe spoustu lidí, kteří ji milovali, ale žádnou ezovaginu, která by jí vysvětlila, že si za svou rakovinu může sama, a pokud teď umře, taky si za to může sama.
Mají teorii, která praví cosi v tom smyslu, že nemoc je projevem nahromaděné zloby, a každý si svou nemoc může vyléčit, pokud svou zlobu odhodí a naučí se správně meditovat.
Ezovaginy: „Za svou nemoc můžeš sám“
Čtěte také
I v moderním světě, kde medicína dovede vyléčit choroby, na jaké se ještě před 20 lety umíralo, je ezovagin překvapivě mnoho. Mohou být obého pohlaví, ale obávám se, že mezi nimi převládají ženy.
Mnohé z nich to myslí dobře, i když naivně. Některé se na bezmoci lidí, kterým už nedokážou pomoct lékaři, a jejich blízkých úspěšně přiživují. Ale všechny přesvědčují nemocné, že pokud na svou chorobu umřou, je to jejich vina hned dvakrát: poprvé proto, že na sebe nemoc přivolali, a podruhé, že se neuměli vyléčit.
Umírat předčasně – a ještě v přesvědčení, že si za to můžu sám a zrazuju tím své blízké – je snad ten nejhroznější osud, jaký si umím představit.
Je to ještě o něco horší než osudy, které až do sametové revoluce připravovali lidem českoslovenští lékaři: tehdy neměl nemocný právo vědět, co mu vlastně je, doktoři mu to neprozradili.
Mnozí dlouho nevěděli, že umírají, i když to v posledních pár měsících či týdnech pochopil určitě každý. A mnozí zdraví jedinci nevěřili, že jim nic není, protože kdyby měli na kahánku, nikdo by jim to neřekl.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
