Iva Pekárková: (Ne)kultura silničního provozu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dálnice

V posledních pěti nebo šesti týdnech jsem měla příležitost znovu se seznámit s kulturou silničního provozu v České republice.

A to, jak říká jeden můj příbuzný, na vlastní volant. Přiznám se, že to byl docela šok.

Iva Pekárková: Zachraňte instituci manželství! Honem!

Svatba (ilustrační)

Běžné pozorování dává za pravdu statistikám. Instituce manželství skutečně upadá. Má na kahánku.

Předtím jsem několik let jezdila především v Anglii. Kultura silničního provozu v Anglii je - málo platné - na světové špičce.

Teď stačila jediná cesta z Prahy do Broumova - a stala jsem se nedobrovolným svědkem snad všech osvědčených možností, jak zabít sebe i jiné. Vybržďování kamionu, který si dovolil předjet na dálnici kolegu.

Ovšem, zdržoval provoz (a zdržování provozu je na českých silnicích ten nejstrašnější zločin), ale - byl velký, dalo se předpokládat, že veze 20 nebo 30 tun, a kdyby řidič nestačil zareagovat, mohl z chlapíka v osobním autě, který se zařadil před něj a dupl na brzdu, nadělat prejt.

Jak se jezdí v Anglii, v USA, v Německu a v Malajsii

Stala jsem se svědkem houfného předjíždění každého, kdo jede o pět kilometrů v hodině pomaleji, než by se ostatním řidičům líbilo - na dvojité čáře, v mlze a drobném mrholení. A tak dál.

Iva Pekárková: Nepošlapte kytky!

17. listopad 1989 na Václavském náměstí

Před devětadvaceti lety mě to fascinovalo. Totiž neuvěřitelná ohleduplnost davů protestujících v ulicích.

Nedlouho nato jsem - ve tmě a za mírného sněžení - jela v bezpečné vzdálenosti za kamionem, asi tak devadesátkou. O chlup rychleji, než by se mi na neznámé silnici líbilo, ale nechtěla jsem zdržovat provoz. Za mnou se objevil chlapík v SUV, jel půl metru za mnou se zapnutými dálkovými světly a troubil o sto šest.

„Co po mně chceš?“ ptala jsem se ho telepaticky. „Co mám udělat, abys toho nechal? Udělám, cokoli se ti zlíbí. Fakt.“ Ale nepřišla jsem na to, a tak jsme v téhle sestavě jeli dál a dál, dokud jsem nenašla vhodné místo k zastavení. Samozřejmě se do mě málem vyboural, když jsem vyhodila blinkr, ale operace se zdařila. SUV teď jelo metr za kamionem a troubilo, zatímco já jsem se mohla zavěsit do bezpečné vzdálenosti za něj.

Samozřejmě: na kulturu - nebo možná spíš nekulturu - silničního provozu, jaká se vyvinula v českých zemích, se dá zvyknout. Jsem zkušená řidička, koneckonců jsem taxikařila na dvou kontinentech a řídila auta na čtyřech, a tak jsem se po pár týdnech přestala děsit okamžiku, kdy zase budu muset usednout za volant.

Iva Pekárková

Ale zajímalo by mě: jak je možné, že se v Anglii, v USA, v Německu nebo třeba i v Malajsii jezdí docela jinak? Většina aut jezdí povolenou rychlostí, řidiči striktně dodržují zipové pravidlo - a nezdá se, že touží zabít každého, kdo podle nich „zdržuje provoz“.
Víte to někdo?