Iva Pekárková: Mezera v humoru
Tenhle znáte? V letadle letí pět lidí – Čech, Rus, Američan, Angličan a Němec. Zničehonic se motor porouchá, je jasné, že se letadlo dlouho ve vzduchu neudrží a budou muset vyskočit. Mají ale jen čtyři padáky.
Čtěte také
„Já jsem představitel nejbohatšího národa, já se musím zachránit,“ prohlásí Američan, vezme padák a vyskočí.
„Já jsem představitel nejposlušnějšího národa,“ řekne Němec, „já se musím zachránit.“ Vezme padák a vyskočí.
„Já jsem představitel nejchytřejšího národa,“ nechá se slyšet Rus, „já se musím zachránit.“ A už je pryč.
V letadle zůstane jen Angličan a Čech.
„Vezmi si padák a vyskoč,“ řekne Angličan. „Já jsem gentleman, já tady zahynu.“
A Čech povídá: „Není třeba. Představitel nejchytřejšího národa si vzal místo padáku batoh.“
Panebože, jak jsme se za totáče chlámali takovým vtipům! Tenhle jsem jako malá slyšela nejmíň padesátkrát a pokaždé mě rozchechtal. Byli jsme tenkrát vděční za každý vtípek, který nám trochu rozjasnil šedé dny v Československu doby „normalizace“, ty roky, kdy být „normální“ znamenalo držet hubu a krok.
Čtěte také
Tohle byl navíc politický vtip, který by nás mohl dostat do maléru. O to byl lepší. Ale i vtipy v Dikobrazu, režimem schválené, naše myšlenky rozskotačily. Byli jsme vyhladovělí po smíchu.
A pak jsem přijela do Ameriky. A v přesvědčení, že tak úžasný vtip určitě neznají, jsem svým známým Američanům vyprávěla ten o pěti pasažérech a čtyřech padácích.
Útrpně se pousmáli. Vysvětlovat vtip nechápavému člověku nemá cenu, já vím, já se o to ale přesto pokusila. A bylo mi řečeno, že oni samozřejmě chápou, o čem ten vtip má být, ale je tak chabý, že se mu zasmát prostě nedokážou.
Když vtip přestane být vtipný
Tímto jsem zjistila, že existuje takzvaná „humor gap“, česky, řekněme, „mezera v humoru“, která způsobuje, že se lidé vyrostlí v různém prostředí, smějí různým vtipům.
Na Západě byl navíc humor rozvinutější, pro různé druhy vtipů existovala přesná označení, všechny vtipy už byly obehrané a za nejlepší se považovaly ty, které si dělaly srandu z jiných vtipů, třeba těch „dědečkovských“.
Čtěte také
Můj vtip o letadle a padácích jednoznačně patřil k „dědečkovským“. Pochopila jsem, v jak hlubokém závětří jsem ve své vlasti žila.
Mezera v humoru má samozřejmě co dělat i s časem, nejen s prostorem. Dnes už se mnozí z nás nezasmějí vtipům, které nám před čtyřiceti lety přišly úžasné. Když nám nějaký vtip přijde hloupý, neříkáme mu „dědečkovský“ jako Američané. Prohlásíme, že je „jak z Dikobrazu z roku 1978“.
Ty nejlepší vtipy fungují jako parní ventilek. Jsou ukotvené v realitě, ve které žijeme a se kterou nejsme spokojení, ale dovádí ji ad absurdum a překrucuje ji natolik, že se musíme smát. Tím způsobí, že vypustíme páru a je nám líp.
Proto většina vtipů funguje pouze v rámci určitého prostředí určité doby, určité politické situace. Jakmile se to změní, přestanou fungovat. A přece jsem se dnes upřímně zasmála vtipu, který tak trochu patří do kategorie „politických vtipů z doby normalizace“:
Ruská média: „Náš satelit nalezl na Jupiteru vodu a velryby.“
Ostatní média: „V Indickém oceánu byl nalezen ruský satelit.“
Od časů mého dětství se spousta věcí změnila. Ale některé, například kvalita a pravdivost ruského zpravodajství, zůstala stejná. A tak tenhle vtípek stále funguje.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
