Iva Pekárková: Masakr u rybníčku
Když jsem to viděla poprvé, byla jsem jako opařená. Na břehu rybníčku lidově zvaného kachňák posedával párek březňaček. Samec byl krásně jarně vybarvený, modrozelená metalíza na krčních pírkách se mu ve slunci rozverně blýskala. Samice byla obyčejná hnědavá samice březňačky.
Čtěte také
Svorně se batolili po trávě, občas něco kvákli, tu a tam se spustili na vodu a rozvířili zelenou hladinu okřehku. Vypadali zamilovaně a já, tehdy tak třináctiletá, jsem jim tu lásku skoro záviděla.
A tu na rybníčku přistály dvě další kachny. Tohle nebyl pár, oba byli kačeři. Vrhli se po nešťastné zadané samičce a – jak jinak tomu říkat – znásilnili ji! Zoufale káchala, pokoušela se utéct, ale nebylo jí to nic platné. Její druh odevzdaně seděl opodál. Vyčkával, až masakr skončí. Když se cizí kačeři konečně vzdálili, přikolébal se ke své partnerce a i on s ní začal kopulovat. Později jsem se dočetla, že je takové chování běžné: kačer dělá, co může, aby aspoň část kachňat, která se vyklubou z vajíček jeho družky, zdědila geny po něm a ne po násilnících.
Čtěte také
Hromadné znásilnění je u kachen časté. Podle zoologů se tenhle typ chování vyvinul proto, že je mezi kachnami víc samců než samic. Aby se líbili samičce, musejí být kačeři na pohled krásní – proto jsou taky tak skvěle vybarvení. Kačery, kteří – pro kachní oči – nejsou takoví frajeři, si žádná samice nevybere, a aby mohli svůj genetický materiál předat dalším generacím, musejí se uchylovat k násilí.
Kachny patří k pouhým třem procentům ptáků, jejichž samci mají penis, a ten se navíc stále vylepšuje, tedy z hlediska jeho délky a průraznosti. Samičí pohlavní orgány se také vyvíjejí – tak, aby se samice snáz ubránila sexuálním útokům. Tomuhle fenoménu se říká antagonistická koevoluce.
Lidé znásilnění u kachen neřeší
V kachní společnosti se znásilnění, jak se zdá, neřeší. A moderně myslící přírodovědci dnes nedoporučují vměšovat se do zvířecích či ptačích záležitostí, a tak to za ně obyčejně neřešíme ani my lidé.
I v lidské společnosti se najdou muži, kteří si neúspěchy při hledání vhodných partnerek nahrazují násilím páchaným na ženách. Někdy se, tak jako kačeři, sdružují do násilnických hord, čímž v sobě ještě posilují krutost a přesvědčení, že to, co dělají, je „v pořádku“. V moderní společnosti a v mírové době většina násilníků jedná osaměle. Ať už je k tomu nutí mindráky a nízké sebevědomí, anebo naopak pocit vlastní nadřazenosti a přesvědčení, že na to mají právo.
Myslím, že je dobré takové jedince odhalit a zabránit jim v další činnosti podobného druhu. Jsme lidé, nejsme kachny.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
