Iva Pekárková: Když se země bortí

Birling Gap je pojmenovaná po anglosaském kmeni, který se tam usadil v pátém století nového letopočtu a jehož název se snad vyslovoval nějak podobně.

Čtěte také

Iva Pekárková: Strýček a bouchačka

Ve třicátých letech devatenáctého století tu vystavěli maják, který se velmi osvědčil při navigaci lodí, a skoro o půl století později osm chalup pro strážce pobřeží. A začal se stavět hotel, právě ta hospoda, která při naší první návštěvě nabízela občerstvení na terase s výhledem.

Původních osm chalup už – jednu po druhé – postupně zbourali, jak se kraj útesu dostával blíž a blíž. I novější dům postavený příliš blízko propasti bylo potřeba zbourat a vystěhovat z něj dvaadevadesátiletou stařenku, která tam strávila většinu života. Moře útes pod ním okousalo a dům se mohl kdykoli zřítit.

Některým věcem se nedá zabránit

Od loňského roku se bourá hospoda – ano, právě ta. National Trust – organizace, která se stará o řadu památek v Británii, kulturních i přírodních, mezi jinými i o Birling Gap – se dočkala kritiky ze strany lidí, kteří… neví, o čem mluví.

Čtěte také

Iva Pekárková: Proč má Alan pořád plnou lednici

Představovali si totiž, že by se ohlodávání země mořem mělo zabránit, postavit zátarasy, zpevnit útesy, něco takového. Na některých místech se lidé skutečně snaží dělat, co to jde, aby historické budovy nepadaly do moře.

Za příklad může sloužit Robin Hood’s Bay, vesnička v Severním Yorkshire, osídlená zřejmě už od doby bronzové. Tam vystavěli a udržují vysokou mohutnou zeď, díky které vesnička – zatím – nepadá do oceánu. Ale Birling Gap? Na té jsou nejskvělejší bělostné křídové útesy s černými pazourkovými oblázky. Je přirozené, že je moře ukusuje. A jakýkoli pokus tomu zabránit by to místo jen zohavil.

Mluvila jsem se stavebními – nebo teda bouracími – dělníky, kteří pilně odstraňovali hospodu starou nějakých 130 let. Nemyslím, že se mi to jen zdálo – skutečně byli smutní. Málokde je zub času tak bolestně nápadný jako v Birling Gap.

Iva Pekárková|foto:Kateřina Janoušková

Užírání pevniny mořem se v důsledku globálních klimatických změn pravděpodobně mírně zrychluje kvůli zvýšené kyselosti vody, zvýšené hladině oceánů a o něco častějším bouřím. Měří se to ale velmi nesnadno. A moře ohlodávalo pevninu odjakživa. Smutek, který na mě před několika týdny padl v Birling Gap (a který, jak se zdá, padá na ledaskoho), je jen a pouze lidský.

Příroda, která před nějakými 100 miliony let začala pod hladinou moře vytvářet křídové útesy s příměsí pazourku, prostě jede dál tak jako vždycky. A my neteskníme proto, že do moře padají útesy, i když si to možná myslíme. Teskníme proto, že do moře padají lidské stavby a lidské vzpomínky.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně