Iva Pekárková: Kdo si na tom nahrabe?
Mám kamaráda Dalibora. Je matematik a nahlíží na svět a dění ve světě ryze logicky. Podle zákonů fyziky každá akce vyvolává reakci, to jsme se učili už na základní škole. Tím pádem, vysvětluje Dalibor, pokud v nás něco vyvolá reakci, třeba hlad, žízeň nebo chuť nakupovat, dá se počítat s tím, že s vysokou pravděpodobností nejdříve došlo k nějaké akci.
Příklad? Když ještě byla v Praze na zastávkách tramvají a autobusů spousta laviček – těch betonových laviček, co měly sedátko z modrých prken a na opěradle místo pro reklamu, těch laviček, co byly tak hnusné a všude překážely, a přece teď, když je jich většina pryč, mnohým cestujícím chybí, zkrátka když ještě byly lavičky, Dalibora pokaždé rozčililo, když na jejich sedátkách ležel sníh a nikdo ho neodklidil.
Čtěte také
„To je jasný!“ vykládal a mával rukama nad zasněženou lavičkou. „Když na sedátku leží sníh, lidi si nemůžou sednout, a tím pádem je vidět na reklamy na opěradle. To se firmám, které tu inzerují, zatraceně hodí, jak by ne.“
„Jasně,“ podotkla jsem drze. „Firmy, co tady inzerujou, podplácej boha počasí, aby si namastily kapsu. Je to tak?“
Ale Dalibor na sarkasmus moc nedá. „Proč by to dělaly? Stačí nezaplatit metařům, takže sníh z laviček neodklidí. Lidi se nemají kam posadit a na reklamy je vidět.“
Nemůže to mít jiné vysvětlení?
Pravda je, že jsem v Praze už dlouho neviděla metaře, který by odstraňoval z laviček sníh. Nevěřím ovšem, že by ho inzerenti upláceli, aby svou práci zanedbával. Upozornila jsem Dalibora na okolnosti, které jeho spikleneckou teorii poněkud zpochybňují. Například: Sníh udržuje na lavičkách vlhko, reklamy jsou papírové a ve vlhku se snáz znehodnotí, takže stejně nejsou k přečtení.
Čtěte také
Nebo: pravděpodobnost, že se lidé v zimě posadí, byť na lavičku sněhu zbavenou, je výrazně nižší. Nikdo jim koneckonců nebrání, aby si sníh z lavičky smetli sami a posadili se na noviny nebo na igelitovou tašku. Nebo: Není možné, že právě reklama, která je zčásti zakrytá sedícím člověkem, může zaujmout oko kolemjdoucího spíš než ta, kterou je celou beze zbytku vidět? Vždyť právě vytváření „záhad, které je třeba prokouknout“ patří mezi moderní reklamní triky.
Dalibor uznal, že se u tohoto problému vyskytuje příliš mnoho proměnných, zamumlal cosi o fuzzy množinách, o kterých údajně nic nevím, a šli jsme se zahřát do hospody. Ale své přesvědčení, že sedátka pražských laviček zůstávají zasněžená jen proto, aby inzerenti víc vydělali, nikdy nezměnil.
Jak je vidět, pouhé logické myšlení nás spikleneckých teorií nezbaví. K tomu jsou potřeba i znalosti a – skoro se to bojím říct – běžný zdravý rozum. Právě ten, kterému Dalibor jako matematik moc nevěří.
No a potom je taky možné, že je sníh na lavičkách přece jen známkou všeobecného spiknutí.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
