Iva Pekárková: Hučákova dobrodružství
Bydlíme těsně vedle kostela. I v době předcovidové byl kostel zdrojem mnohého povyražení, už proto, že pan vikář vždycky na jaře postaví na parkovišti obrovský stan, vybaví ho matracemi a spacáky a dovolí v něm nocovat každému, kdo zrovna nemá kde bydlet.
Obyvatelé stanu mají přístup na toalety, kde se můžou i vykoupat, takže pan vikář jistě přispívá k dýchatelnosti londýnského vzduchu. Sám má to štěstí, že bydlí dobrých sto metrů od kostela, navíc na druhé straně, takže nemusí naslouchat ryčným nočním zábavám. My máme tu smůlu, že máme okno rovnou nad parkovištěm a od ryčných nočních zábav jsme vzdáleni asi tak osm metrů.
Čtěte také
Za normálních okolností kostel rozdával jídlo jednou týdně, potravinová banka tu fungovala každé úterý, ale museli jste se zaregistrovat. S příchodem viru, když se celá Anglie začala strachovat, že chudí nebudou mít co jíst, rozšířil kostel svou dobročinnost. Teď rozdává jídlo pětkrát týdně – registrovat se nemusíte. (To proto, aby se pro potraviny nebáli chodit lidé, kteří v Anglii žijí nelegálně.)
Pětkrát týdně už od časného rána začnou dobrovolníci vršit jídlo na tři pulty, připravovat všechno do tašek a čekat na hladovce.
Pro bezdomovce přebývající ve stanu to není dobrá zpráva: musejí každé ráno vstát, složit matrace a dělat, že jsou vzhůru. Pro mě a K. to je výborná zpráva. Bezdomovci jsou nedospalí. V noci řvou méně a tišeji.
Jak umlčet Hučáka
Bohužel začal ke kostelu chodit mladý muž s býčím hlasem a urputnou touhou cosi světu sdělovat. Dorazí pod naše okno každý den v ranních hodinách a až do pozdního odpoledne… hučí.
Čtěte také
Jeho slovům není moc rozumět a jeho myšlenkám už vůbec ne, ale o to jsou hlasitější. Ke svým výlevům potřebuje posluchačstvo a to tu objevil v podobě hladovců ve frontě na potraviny. Zmlkne jen, kdy se zrovna něčím krmí. A tak mu dobrovolníci nosí tu sendvič s tuňákem, tu smažené kuře, tu tři mandarinky. Hučák to do sebe hodí co nejrychleji, aby mohl dál hučet, ale i minuta bez hučení přináší úlevu.
Hučák si na parkoviště u kostela nastěhoval nejdřív plastovou židličku, pak pohodlnou dřevěnou židli, pak pohovku. Tu si zakrývá igelitem, aby mu na ni nenapršelo, a celé hodiny hučí v pohodlíčku. Slyšíme ho i skrz zavřené okno.
Na jaře byl Hučák hubený, teď je ho třikrát tolik. Dál hučí celý den, ale zdá se, že ho opouštějí síly. Často teď lapá po dechu nebo si vykašlává plíce. A každá minuta bez hučení přináší úlevu.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
