Italský premiér Berlusconi stojí před soudem

Případ, ve kterém se Berlusconi rozhodl soudu poskytnout svou verzi událostí, se týká osmnáct let starého pokusu o privatizaci státní potravinářské společnosti SME. Podle obžaloby měl Berlusconi uplatit soudce, aby v právním sporu, provázejícím privatizaci, rozhodli ve prospěch jím vedeného konsorcia. Toto obvinění premiér ve své pondělní výpovědi pochopitelně kategoricky popřel. Spíše, než vlastní obhajobou, byla ale Berlusconiho výpověď ostrým výpadem se silným destrukčním potenciálem.

Berlusconiho popis případu se s tezemi obžaloby rozchází ve všech hlavních bodech. Premiér prohlásil, že se do privatizace koncernu SME zapojil na osobní žádost tehdejšího premiéra. Tím nebyl nikdo jiný, než dnes už zesnulý předák italských socialistů Bettino Craxi. Tedy politik, který závěr svého života strávil v tuniském exilu, jen aby se vyhnul korupčním procesům a trestům v akci čisté ruce z počátku devadesátých let. Berlusconi tvrdí, že se v celé záležitosti angažoval jen proto, aby zabránil pro stát silně nevýhodnému prodeji společnosti SME, chystanému státní agenturou IRI.

V čele této agentury nestál nikdo jiný, než jistý Romano Prodi, pozdější italský premiér z druhé poloviny devadesátých let a nynější předseda Evropské komise. Berslusconi sice Prodiho přímo nejmenoval, ale vyznění jeho výpovědi bylo jednoznačné. Pod Prodiho vedením se prý agentura pokoušela SME prodat za zhruba čtyřikrát nižší než tržní hodnotu, přičemž aktéři této transakce Berlusconiho slovy, "rozhodně neměli zchudnout". Informace o údajně nevýhodném a korupcí pošpiněném prodeji SME měl Craximu poskytnou jeho tehdejší blízký spolupracovník Giuliano Amato.

Jako jednomu z mála politiků, skandály doslova prošpikované éry osmdesátých let, se Amatovi podařilo ve vysoké politice udržet. A nejen to. Stejně jako Prodi, také Amato zastával v devadesátých letech post ministerského předsedy. To už se mu podařilo zbavit nálepky blízkého Craxiho spolupracovníka a obrazně řečeno také získat novou identitu respektovaného levicového politika. Berlusconiho verze případu SME sice nemusí působit zrovna nejdůvěryhodněji, avšak svůj účel by mohla splnit stoprocentně.

Vtažením Prodiho a Amata do případu, který Berlusconi od začátku interpretuje jako politický útok proti své osobě, premiér rázem povýšil své vlastní problémy s justicí na úplně jinou úroveň. Belrusconi jakoby naznačoval:"Problémy můžeme mít všichni". Prodi sice navenek zůstává klidný, když tvrdí, cituji: "Toto není můj proces". Stejně jako Amato a další političtí veteráni si však musí být vědom, že už pouhé probírání se kontroverzními událostmi osmdesátých let jeho dalším politickým ambicím nemůže prospět.

Praní hodně špinavého prádla na veřejnosti nemůže prospět především Itálii. Minulé urážky typu "Směšný kazatel", což je Prodiho rádoby kompliment na Berlusconiho adresu, nebo "Užitečný hlupák", což jsou Berlusconiho slova, určená Prodimu, jsou vcelku nevinným folklórem proti tomu, v co by se mohl zvrhnout proces kolem společnosti SME. Osmnáct let stará kauza se může změnit v tvrdý osobní střet dvou špičkových italských politiků a to právě v době, kdy jejich zemi čeká půlroční předsednictví Evropské unie.

Prezident Carlo Azeglio Ciampi sice může volat po vzájemném respektu a citu pro rovnováhu v politice. Jeho výzvy však zřejmě zůstanou nevyslyšeny. Napětí na italské politické scéně se začíná nebezpečně přibližovat počátku devadesátých let. Existuje ale jeden podstatný rozdíl. Kampaň čisté ruce poskytla alespoň zdání katarze a naději na přeskupení politické scény. S ohledem na vývoj uplynulých deseti let nic takového podruhé očekávat nelze.