Istanbulské paláce Topkapi a Dolmabahče
Dva paláce, dva istanbulské skvosty a dva symboly Osmanské říše. To jsou paláce Topkapi a Dolmabahče.
První – palác Topkapi – zažil slávu Osmanů a sultáni procházející se po jeho chodbách tam prožívali nejlepší léta vzkvétající říše. Sídlili tu téměř 400 let. Novější palác Dolmabahče se blýská a třpytí, je dokladem touhy sultánů vyrovnat se svým evropským konkurentům. Stalo se. Stavba je to opravdu nádherná, jen říše se sultánům v té době už rozpadala pod rukama. A tak jsou oba paláce, dnes nejnavštěvovanější místa Istanbulu, symbolem vzletu i pádu Osmanů.
Když padl Cařihrad
Když se začal v roce 1459 stavět palác Topkapi, Istanbul byl v rukou Osmanů teprve 6. rokem. V roce 1453 město, tehdy známé ještě jako Cařihrad, dobyl sultán Mehmed II. Do rukou se mu dostalo město, které bylo doposud sídlem upadající Byzance a podle toho i vypadalo. Sultán Mehmed II. právě sem přesunul svou vládu, dal městu nové jméno Istanbul a věděl, že musí vytvořit i pro sebe novou pevnost.
Palác Topkapi měl být jeho chloubou. Stojí v blízkosti Hagie Sofie, chrámu Boží moudrosti, ze kterého ten samý Mehmed II. po dobytí města vytvořil mešitu. Sultán by nenašel lepší místo pro svůj palác, stejně jako Pražský hrad, i palác Topkapi stojí na mírném kopci a jeho několik budov shlíží na zátoku Zlatý roh a na celý zbytek dnes moderního města. V dobách největšího rozvoje v paláci žilo okolo 4000 lidí.
Skrytá tajemství harémů
Kromě sultánovy rodiny a jeho nejbližších spolupracovníků to byly také stovky lidí řídící provoz paláce a stovky žen obývaly rozlehlý harém. Místo, kam kromě sultána nesměla vkročit mužská noha. Právě prohlídka harému patří k nejzajímavějším místům paláce Topkapi. Okolo existencí a fungování harémů panuje mnoho falešných představ, a tak nahlédnutí za jeho skutečné brány může být překvapivé. Zdejší harém měl na 400 pokojů a byl soukromou částí paláce. V něm bydlela sultánova matka, jeho manželky a děti a také další dívky, které patřily ke služebnictvu, vzdělávaly se v náboženství, učily se psát a číst a čekaly, kdy nadejde jejich chvíle, kdy se budou moci setkat se svým vládcem.
Palác Topkapi má celkem 4 nádvoří a tvoří jej velké množství budov, které vznikaly postupně podle přání jednotlivých sultánů. Za vysokými hradbami, které chránily panovníkovu rodinu od okolního světa, se odehrával jak soukromý život, tak veškerá politika Osmanů. Dodnes je tu k vidění jedna z nejstarších součástí paláce – audienční místnost, kde sultán přijímal posly nebo velvyslance jiných zemí a kde jednal se svými poradci.
Každé místo je něčím originální a jedinečná je zdejší výzdoba. I ta je nejednotná, celkově má ale na první pohled orientální charakter. Typické je zdobení keramickými dlaždicemi s rozmanitými květinovými vzory, ale i zlatem. Ostatně při návštěvě paláce Topkapi si člověk uvědomí, jakým bohatstvím říše, tedy alespoň její vládci, oplývali. Dlouhé fronty se stojí snad každý den před místnostmi s osmanským pokladem, kolekcí nejcennějších předmětů, v níž je množství drahocenných trůnů, šperků, zdobených zbraní a desítky dalších vzácností, které se na osmanský dvůr dostaly často jako dar od jiných mocných vládců.
Palác nad Bosporem
Palác Dolmabahče, další okrasa města, tentokrát na břehu Bosporské úžiny, je o téměř 4 století mladší. Postavit jej nechal v pořadí 31. osmanský sultán Abdülmecid I., který se chtěl vyrovnat evropským vládcům a zvláště francouzskému králi Ludvíku XIV. a jeho Versailles. Domabahče znamená v překladu z turečtiny plná zahrada a skutečně už zahrady po vstupu do areálu paláce připomínají, že jde o výjimečné místo.
Samotný palác je stylovou směsicí baroka, rokoka a neoklasicismu a každá jeho místnost vysvětluje částku, která na stavbu padla. Monumentální stavba vznikala 13 let a osmanská pokladnice na ni vydala peníze v celkové hodnotě 35 tun zlata. Dalších 14 tun zlata se použilo na výzdobu interiéru. Téměř tři stovky pokojů ukrývají vzácné ručně tkané hedvábné koberce, záclony a závěsy, vybavení koupelen je z pravého stříbra a palác zdobí také několik křišťálových lustrů z Čech. Není divu, že všechen tento přepych, kterého si osmanští sultáni nakonec nestihli užít dosyta, naprosto vyprázdnil jejich říšskou kasu.
Lesk a sláva nemocného muže
Krásu paláce využilo 6 osmanských sultánů, poslední byl Mehmet VI., který v roce 1922, kdy už měla Osmanská říše své dny sečteny, uprchl na britské lodi právě z paláce Dolmabahče. Poté co o rok později vznikl Turecký stát a prezidentem se stal Atatürk, přestěhoval hlavní město do Ankary. Palác Dolmabahče tím ztratil svůj význam. Atatürk jej využíval při návštěvách Istanbulu a právě ve své ložnici tady trávil i své poslední chvilky. Dodnes jeho smrt připomínají hodiny, na kterých je v celém jednotně nastavený čas, kdy Atatürk zemřel.
Zatímco palác Topkapi vznikal jako nedobytná pevnost s pevnými zdmi a navázal na starou zástavbu původního Cařihradu, Dolmabahče se stal bránou do Evropy a na západ. V jeho sousedství na břehu Bosporu vyrostlo mnoho dalších moderních budov, které plnil evropský nábytek a evropské umění. A i když je většina z těchto významných paláců dnes přetvořená na hotely nebo státní instituce, stále patří nemovitosti v okolí a v blízkosti Bosporské úžiny k těm nejprestižnějším v celém Istanbulu. Kdo se tudy někdy procházel a kochal se sluncem odrážejícím se ve vodě, ví proč.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
