Íránské benzínové nepokoje

Výbuch nespokojenosti vyvolalo vládní opatření, podle kterého byly příděly paliva pro osobní automobily omezeny na 100 litrů na měsíc. Lidi také pobouřilo, že se tak stalo téměř bez varování, věc byla oznámena pouhé dvě hodiny před tím, než opatření vstoupilo v platnost, a to bylo o půlnoci v noci na středu. Nařízení má působit nejméně čtyři měsíce s tím, že jeho platnost může být dále prodloužena.

Kromě rabování a zapalování čerpacích stanic dav také provolával hesla proti současnému prezidentu Ahmadínežádovi. Ten je ve funkci od roku 2005 a byl zvolen kvůli svým slibům zlepšit dlouhodobě neradostnou hospodářskou situaci. Teheránské nepokoje byly tedy vůbec největším projevem odporu proti íránskému teokratickému režimu za poslední léta. Nyní u každé teheránské čerpací stanice hlídkuje policie, ale situace je i nadále napjatá.

Je paradoxní, že Írán je jedním z vůbec největších světových producentů a vývozců ropy. Zároveň má však nedostatek rafinérií, a tak téměř polovinu své spotřeby benzínu a nafty musí dovážet z ciziny. Írán navíc ceny paliva dlouhodobě dotuje, takže litr benzínu stojí v přepočtu jen asi 2 koruny 50 haléřů. Přitom společnost považuje takto nepřirozeně nízké ceny za své neodcizitelné právo, a tak se zatím vláda neodhodlala tyto sebevražedné dotace odbourat.

Nesmyslné výdaje na dotované palivo ovšem značně zatěžují státní rozpočet. Restrikce na prodej dotovaného paliva sice sníží státní výdaje, ale nepochybně rozběhnou prodej benzínu na černém trhu, což pravděpodobně dále posílí inflaci, která už nyní dosahuje asi 20-30 procent. Vysoká inflace je jen odrazem faktu, že íránské hospodářství je ve špatném stavu, a zejména nejmladší generace čelí velké nezaměstnanosti, nemožnosti se uplatnit a zakládat rodiny, což vede k všeobecné frustraci.

To vše se odehrává v dusné atmosféře opětovného utahování šroubů při prosazování toho, co náboženská policie považuje za správný islámský způsob života, protože prezident Ahmadínežád patří k představitelům tvrdého jádra šíitského režimu. Před dvěma měsíci například policie podnikla zátah na lidi, kteří nedodržují nařízení týkající se řádného islámského oblékání. Koncem loňského roku zas byli donuceni odejít z universit liberálně uvažující učitelé, a některým studentským aktivistům bylo vyhrožováno vyloučením. Tato opatření jsou často motivována pokusem odvrátit pozornost od neúspěchů režimu v jiných oblastech.

Svou roli při zhoršování atmosféry hraje hrozba západních zemí, zejména USA z uvalení sankcí na Írán, pokud tato země nevyhoví požadavku na to, aby zpřístupnila svá jaderná zařízení. Írán je totiž podezřelý z výroby obohaceného uranu pro vojenské účely, což je v rozporu s íránskými závazky vůči Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Shodou okolností v době, kdy se Teherán rozhodoval omezit příděly benzínu, vyslal také pozitivní signály atomové agentuře ohledně zpřístupnění některých svých zařízení. Pokud by se totiž Rada bezpečnosti dohodla na uvalení hospodářských sankcí, íránskou ekonomiku, již tak narušenou, by to značně poškodilo. Je ovšem otázka, zda by to neposílilo íránský nacionalismus a nepřinutilo občany, nyní protivládně naladěné, semknout se kolem své vlády.

A to přesto, že každému rozumnému člověku musí být jasné, že z hlediska íránských zájmů by bylo mnohem logičtější místo neuvěřitelně drahého vývoje jaderné technologie investovat do stavby vlastních rafinerií. Tím by Teherán nemusel dovážet benzín, když je zároveň jedním z nevětších vývozců ropy, a tím by tedy dvojnásob ušetřil.

Jak ale i my Češi dobře víme, jak demokratické, tak především nedemokratické vlády málo kdy uvažují logicky, alespoň co se týče celonárodních zájmů. Pokud by Teherán uvažoval jinak, musel by se zamyslet nad ještě většími ztrátami, než jen těmi, které způsobuje nelogická energetická politika. Podle loňského výzkumu Mezinárodního měnového fundu má Írán absolutně největší odliv vzdělaných lidí do zahraničí ze všech 90 sledovaných zemí. Podle této organizace odchází každý rok na Západ asi 150 tisíc lidí, většinou univerzitně vzdělaných a perspektivních občanů, což Írán stojí asi - a teď pozor - 40 miliard dolarů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .