Írán na válečné stezce

Velice podobná situace panuje už několik let v případě Íránu. Je to země, jež má obrovské zásoby lehce dostupné (a tedy levné) ropy. Přesto se rozhodla vybudovat drahou jadernou elektrárnu. Některé technologie nakoupila za nemalý peníz od Rusů, kromě toho financuje vlastní výzkum a diplomatická cena v podobě hrozících sankcí se ani nedá vyčíslit.

Proč tedy takhle dobrodružný počin? Teherán odpovídá na otázky neustálým opakováním základní mantry, že má na nukleární energii právo, a že ji chce využívat jen a pouze k mírovým účelům. Jinými slovy, odpověď neposkytuje žádnou, ale mezi řádky se dá vyčíst přesný opak toho, co je řečeno. Že totiž íránští ajatoláhové nesmírně touží po atomové zbrani.

Podívejme se do minulosti. Tahanice okolo íránského nukleárního programu se odehrávají už několik let - především od roku 2002. Tehdy totiž prokázaly satelitní snímky s naprostou přesností, že nejméně na dvou místech probíhají zakázané aktivity. V přímé konfrontaci nemohl Teherán tuto skutečnost popřít, takže se skřípajícími zuby pustil do země inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Ukázalo se ale, že předtím svůj atomový program přísně tajil, a to celých 18 let.

Jako určitý precedent může sloužit i sousední Irák za Saddáma Husajna. Ten si nechal postavit od Francouzů atomovou elektrárnu v Osiraku u Bagdádu - přestože i on disponoval obrovskými zásobami ropy. I v jeho případě panovala vážná podezření, že dalším krokem nebude nic jiného, než jaderná zbraň. Izraelské stíhačky posléze toto místo v roce 1981 (na příkaz tehdejšího premiéra Begina) jednoduše vybombardovaly. Bylo to těsně před dokončením reaktoru, takže nehrozilo nebezpečí úniku radiace. Exploze obřího reaktoru by se totiž vyrovnala velikosti hirošimské bomby. Mimochodem, jedním z pilotů F-16 ek byl pozdější první izraelský astronaut Ilan Ramon, který tragicky zahynul při katastrofě raketoplánu Columbia 1.února 2003.

Pokud by získal Írán atomovou zbraň, znamenalo by to ohrožení v rámci celkové globální bezpečnosti. Bezprostředně by ale cítil ohrožení Izrael. I proto se před časem objevily spekulace a úvahy, že repete podobně cíleného útoku se nedá vyloučit. Premiér Ariel Šaron by nebyl o nic méně rozhodný, než jeho předchůdce Begin. Jenomže leží v nemocnici a je vysoce nepravděpodobné, že by někdo jiný podobnou akci odmával.

Teherán má tedy možná pocit, že přišla jeho chvíle. Rozlámal pečetě mezinárodní agentury na svých zařízeních a stroze oznámil, že pokračuje. Mimochodem, učinil to ve chvíli, kdy začínala pouť muslimů do Mekky, což je symbolika, kterou není třeba podceňovat. Saudskoarabský velký muftí poutníkům právě tvrdil, že pod záminkou boje proti terorismu se prý vede válka proti islámu, takže Alláhovi bojovníci se musí sjednotit k jeho obraně.

Toto myšlení je nepochybně blízké jak íránskému ajatoláhovi Chameneímu, tak tamnímu fanatickému prezidentovi, který na sebe občas upozorní naprosto šokujícími výroky o tom, že holocaust je mýtus, nebo že Izrael je potřeba vymazat z mapy, případně přestěhovat do Evropy. Asi není třeba rozebírat, že podobným lidem by se atomová zbraň do ruky dostat raději neměla.

Co se dá tedy s problematickým Íránem dělat? Jedno řešení nabízí Rusko, které dodalo technologie pro elektrárnu v Bušeru. Jeho plán je jednoduchý a zdánlivě vtipný: ať má Írán atomovou elektrárnu - ale klíčový krok obohacování uranu se bude dělat v Rusku. Je to dobrá myšlenka hlavně z obchodního hlediska, protože Teherán by za to samozřejmě platil a byl by na Moskvě závislý. Jak je to ale z hlediska bezpečnostního? Všechno by fungovalo do chvíle, než by íránští inženýři dokázali obohatit uran vlastními silami.

Jiné řešení chce evropská trojka, tedy Británie, Německo a Francie. Tyto státy přesvědčily Američany, že výhodnější bude dohoda s Teheránem. Za zmrazení jaderného programu nabízejí čilé obchodní vztahy, jež potřebuje Írán víc než pověstnou sůl, protože většinu jeho obyvatelstva tvoří frustrovaná mladá generace. Ta ale nerozhoduje. Rozhodují starci v náboženských hávech. A ti si myslí, že Evropa s nimi bude nakonec stejně obchodovat, protože prosperita je důležitá hlavně pro ni.

Potom jsou zde Američané. Ti se kvůli problémům v Iráku více méně stáhli ze scény a nechávají prostor Evropanům. Rozlomení pečetí ale nenechají jen tak. Celou záležitost nejspíš předloží Radě bezpečnosti OSN a budou žádat sankce. Jenomže: jaké sankce si může svět dovolit ve chvíli, kdy se platí za ropu astronomické sumy a naši planetu obchází strašidlo energetické krize? I tady jsou ajatoláhové pevní v kramflecích.

No a nakonec je zde ještě zmíněný Izrael. Ten dlouhodobě mlčí. Jeho řešení se dá lehko dešifrovat, jenomže - jak už bylo řečeno - židovský stát je momentálně ochromen a trápí ho spíš osud vlastního premiéra. Summa summarum: zdá se, že účinně zasáhnout nedokáže momentálně nikdo.

Dodejme ale důležitou věc. Pokud si šéfové v Teheránu myslí, že konstelace hvězd je příznivá a oni prosadí svou, mohou se krutě mýlit. Současný stav totiž není dlouhodobý. A určitě se vyplatí pohled do sousedství, kde trpěl nutkavým pocitem bohorovnosti muž jménem Saddám Husajn.