Inovace a kultura keporkaků

Keporkakové (Megaptera novaeangliae) jsou známí především svými dlouhými a sofistikovanými písněmi, které se učí jeden od druhého. Takzvaný kulturní přenos nyní vědci objevili i v další sféře jejich chování. Na počátku 80. let minulého století u pobřeží Nové Anglie zkolabovala populace sleďů, kteří byli oblíbenou potravou místních keporkaků. Velryby se tak pod tlakem musely přeorientovat na ryby z čeledi smačkovití (Ammodytidae), které se zahrabávají do písku na mořském dně.

Spolu s touto změnou se objevila i inovace lovecké techniky. Keporkakové lovili sledě tím, že pod vodou vytvořili síť vzduchových bublin, která ryby dezorientovala. Při lovu smačkovitých ryb ale keporkakové nejprve udeří ocasní ploutví do vody a vyženou tak ryby z jejich úkrytů v písku. Tento modifikovaný způsob lovu, který vědci označují jako „lobtail feeding“, byl poprvé zaznamenán v roce 1980. V roce 2007 už jej využívalo celých 40 % keporkaků.

Ocas keporkaka|foto: GNU General Public License, verze 1.2, Terry Howard

Vědci z University of St. Andrews a jejich kolegové modelovali jeho šíření v populaci keporkaků. Výsledky demonstrují, že nová lovecká technika se šířila kulturním přenosem a velryby se ji učily jedna od druhé. Stejný mechanismus tvoří i základ diverzity lidské kultury.

Zdroj: ScienceDaily, Science