Individuální politický systém

Dnes je naprosto lhostejno, kolik stran se účastní voleb do Státní dumy a kolik z nich se tam dostane - strany v soudobém Rusku nemají nic společného s institucemi, jež veřejně usilují o moc a provozují ji v v případě volebního vítězství. Jednotné Rusko není vládnoucí stranou stejně tak jako Státní duma není nezávislou zákonodárnou mocí a vláda neuskutečňuje program parlamentní většiny. Osud všech stran v Rusku, včetně té, která řízením osudu má momentálně postavení vládnoucí, není v rukou voličů, nýbrž je zcela odvislý od vůle nebo nevůle nejvyššího vládce.

K obecním volbám roku 2007 je připuštěno 11 politických subjektů. Počet účastníků volebního klání v nejnovějších dějinách Ruska pozvolna klesá: v roce 2003 o mandáty zápasilo 23 stran a bloků, v roce 1999 jich bylo 29 a v roce 1995 - 44. Oficiálně vládnoucí strany v každých volbách měly odlišný název: Demokratická volba Ruska, Náš domov je Rusko, Jednota a Jednotné Rusko. Přitom po celou dobu skutečná moc patřila a stále patří nestranickým prezidentům, kteří vládli nezávisle na volebním vítězství té které strany a se žádnou nebyli spojeni konkrétními politickými závazky. Role stran v reálném životě se nemění v závislosti na jejích počtu - systém je zařízen tak, že je zcela lhostejno, zdali se parlament skládá z jedné nebo 5 frakcí, zdali k volbám jsou připuštěny 2 nebo 200 stran. Neboť ruská politika se neutváří ve stranách a se správou země nemají co do činění.

Právě proto, že politická uskupení nikdy, co paměť sahá, nebyla v Rusku mocenskými institucemi, nýbrž zůstávala pouze pomocným nástrojem moci, země nikdy nepoznala, a doteď nezná, skutečný systém mnoha stran. Komunističtí vůdcové vždy stáli nad stranou a zaklínali se jejím jménem pro uskutečnění zcela osobní politiky, jako za Stalina, nebo politiky nejbližšího okolí, jako za Chruščeva nebo Brežněva. V sovětských dobách moc v Rusku nepřipouštěla ani předstíranou mnohostranickost, na rozdíl třeba od Československa, kde Národní fronta sloužila jako divadelní kulisa. Nyní dekorativní mnohostranickost je uzákoněna, jenže strany, jako dřív, jsou pouhými atrapami. Rozhodující rys, jímž se komunistická strana lišila od normálně fungujících stran, byla programová nepřípustnost ztráty politické moci. Skutečná strana nemůže existovat bez konkurence. Ruští konstruktéři soudobého stranického systému veřejně přiznávají tentýž starý cíl: Jednotné Rusko se nezdráhalo dát do svého programu, že chce vládnout zemi po desetiletí.

Rozhodnutí prezidenta Vladimíra Putina přijmout místo v čele kandidátky Jednotného Ruska, aniž by řádně vstoupil do této strany, zasadilo zdrcující ránu beztak dekorativnímu stranickému systému. Avšak toto rozhodnutí zcela logicky vyplývá z vedoucí a řídící úlohy strany, zděděné od komunistů. Vždyť Jednotné Rusko bylo vytvořeno jako mocenská páka zaručující prezidentovi ústavní většinu ve Státní dumě. Tato strana nikdy neměla vlastní ideologii, sama sebe zcela nepokrytě nazývala "stranou Putina" a i dnes jde k volbám s tím, že chce prosazovat "Putinův plán". Prezident pouze dodal této metafoře doslovný význam - strana čítá přes milion členů, avšak fakticky je fanklubem jednoho jediného člověka, navíc nestraníka, který s ní může dělat, co se mu zlíbí, včetně okamžitého rozpuštění.

Jednotné Rusko nezápasí o moc, jak to činí všechny normální strany v zemích s normálním politickým systémem - tato strana je pouhým prvkem mocenské konstrukce, přičemž zdaleka ne nejdůležitějším. Je čímsi jako ozdobné futro ruské jizby. Avšak ani jiné legální politické strany neusilují o moc. Aby se staly skutečnými stranami, bylo by zapotřebí aspoň zákonodárně zakotvit právo parlamentní většiny na sestavení vlády, pomlčme již o možnosti kandidovat na funkci prezidenta člověka, který by nepokrytě prosazoval stranické názory. V Rusku je celý systém postaven na hlavu: strana moci vyjadřuje názory prezidenta, všechny řečičky o snížení počtu stran a zvětšení jejich členské základny jakožto o příznacích vyzrálosti stranického systému jsou pak bezpředmětné. Důležité není množství stran v zemi, jako spíše jejich role ve správě státu. Z tohoto hlediska v Rusku neexistuje vůbec žádná strana. I přes dva tucty legálně registrovaných stran a 11 připuštěných k volbám, stávající systém není ani mnohostranickým, ani jednostranickým. Budování stran v Rusku nikdy nezáviselo na vůli samotných stran. Určovali ho poměry sil stínových klanů v okolí prezidenta a jeho vlastní libovůle, která stranám nikdy nebyla podřízena.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .