Imre Pozsgay – maďarský Gorbačov

4. září 2014
Imre Pozsgay, maďarský Gorbačov

„Podívejte se na Maďarsko! Pozsgay si tam dělá, co chce – a podle toho to vypadá! Tam není jedna strana – tam je strana Pozsgaye, strana druhého, třetího,“ rozčiloval se v červenci 1989 během projevu na Červeném Hrádku tehdejší generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloš Jakeš.

Veselost, která nebyla zadarmo

Měl pravdu? V létě 1989 dosáhl rozkol v Maďarské socialistické dělnické straně takového stupně, že kromě rozdělení na dva základní proudy – konzervativce a reformátory – se prohloubila osobní i skupinová rivalita mezi představiteli určitých odstínů uvnitř těchto proudů. Proč k tomu došlo a jaká byla role Imreho Pozsgaye?

Maďarsko bylo sice dlouho považováno za „nejveselejší barák“ v socialistické Evropě, jenže ta veselost nebyla zadarmo. Nepsaná společenská dohoda maďarských komunistů pod vedením Jánose Kádára s obyvateli země, vyjádřená známým „kdo nejde proti nám, jde s námi“, přestávala v polovině 80. let fungovat.

Maďarsko se sice pokoušelo zavést specifický model socialismu, který postupně liberalizoval hospodářství a výrazně uvolnil ideologickou kontrolu nad společností; v polovině 80. let se ale maďarské hospodářství dostalo do vleklé krize.

Pozsgayův comeback

V té době také začíná znovu stoupat hvězda bývalého ministra školství a kultury Imreho Pozsgaye (1933), který přes relativně nízký věk byl od roku 1982 v podstatě vytlačován z vrcholné politiky na okraj – nejprve do křesla předsedy maďarské obdoby naší Národní fronty, později už „jen“ na post poslance Národního shromáždění (parlament hrál v socialistických státech zanedbatelnou roli hlasovacího stroje na demonstrativní vyjadřování souhlasu s politikou komunistické strany).

Do vrcholné politiky je Pozsgay vrácen v roce 1985 (ve stejném roce se do čela Sovětského svazu dostává Michail Gorbačov). Pozsgay se stává vlivným členem politbyra Maďarské socialistické dělnické strany a v dubnu 1987 společně s tajemníkem ústředního výboru Rezsö Nyersem předkládá návrh ekonomických změn, vůbec první ucelený návrh na řešení hospodářské krize. Zahraniční zadlužení Maďarska činilo tehdy neskutečných 15 miliard amerických dolarů.

Imre Pozsgay, maďarský Gorbačov

Když padl Kádár…

Tempo změn v Maďarsku – ve srovnání s Československem – vyráží dech. Když například v září 1987 vzniká opoziční Maďarské demokratické fórum, tak Pozsgay je na jeho ustavujícím setkání a pronáší dokonce projev. Komunisté tolerují i časopis, který opozice vydává.

Od ledna 1988 je Maďarům povoleno cestovat bez omezení na západ a v březnu 1988 Pozsgay na konferenci Maďarské akademie věd k problémům socialistické ekonomiky říká, že chystaná reforma „musí znamenat víc než jen racionálnější podobu autoritativních příkazů“.

V květnu 1988 je z vedení strany po více než 30 letech odstraněn János Kádár a Pozsgay je v souvislosti se změnami jmenován členem Rady ministrů jako „státní ministr“ – odpovídal za součinnost vlády s parlamentem, s občanskými aktivitami, za rozhlas a televizi a za situaci národnostních menšin.

Strana není stát

Právě pád Kádára odstartoval dramatické dělení Maďarské socialistické dělnické strany na konzervativce a reformátory. Zatímco ti první se snažili zabetonovat na svých pozicích, ti druzí věřili v reformu pod vedením komunistické strany.

A tak zatímco u nás se v září 1988 připravovaly občanské iniciativy na (nepovolené) připomenutí 70 let samostatného Československa, Imre Pozsgay v Maďarsku poskytl rozhovor japonským novinám Yomiuri Shimbun, kde řekl: „Od počátku bylo sporné, zda způsob, jakým je vykonávána státní moc, je správný. Nyní je jasné, že překáží plnému rozvoji lidských schopností a ekonomického potenciálu. Ze všeho nejdřív je třeba vytvořit pluralismus v ekonomice, zvýšit počet soukromých podniků. Připravujeme zákon, který připouští soukromé podniky až do 500 zaměstnanců.

Imre Pozsgay, maďarský Gorbačov

Také uvažujeme o rozdělení nejvyšší moci na tři složky. Parlament, jakožto orgán legislativní, vláda jako politický výkonný orgán a samostatné soudnictví. Strana není stát a musí se účastnit politiky jako prostí občané a svou činnost rozvíjet v souladu s platnými zákony. Pryč je doba, kdy platilo jakékoli tvrzení strany!“

Zázračný rok 1989

V prosinci 1988 Pozsgay prohlásil, že v nové maďarské ústavě nemá klauzule o vedoucí úloze strany co dělat. V lednu 1989 v maďarském rozhlasu uvedl, že maďarské události roku 1956 nebyly kontrarevolucí, ale „národním lidovým povstáním“.

V březnu 1989 Maďarsko informuje Gorbačova o záměru odstranit z hranic s Rakouskem „železnou oponu“; Gorbačov sděluje, že v tom nevidí problém. O měsíc později Imre Pozsgay vyhlašuje, že maďarský stát už napříště nebude bránit Maďarům, aby se podle vlastní volby usadili v zahraničí.

Někdy v té době se také začaly v Maďarsku zjišťovat volební preference (všeobecně se hovořilo o tom, že země směřuje ke svobodným volbám). Komunisté měli tehdy podporu 40 procent obyvatelstva. V červnu 1989 je Imre Pozsgay na zasedání Ústředního výboru Maďarské socialistické dělnické strany zvolen členem čtyřčlenného kolektivního řídícího orgánu strany; je také oznámeno, že v případě, že Národní shromáždění přijme zákon o vytvoření funkce prezidenta republiky, komunisté na tuto funkci navrhnou Pozsgaye.

Koncem srpna 1989 se komunisté zavázali, že jejich organizace nadále nebudou působit v továrnách, na soudech a prokuratuře – a o měsíc později maďarští komunisté jako první z intervenčních stran veřejně přehodnotili události ze srpna 1968 v Československu a odsoudili vojenskou účast Maďarska.

Muž, který propásl vhodný čas

V říjnu 1989 se Maďarská socialistická dělnická strana na sjezdu v podstatě rozpadla; nově vzniklá Maďarská socialistická strana se blížila západním sociálním demokraciím. Ne všichni členové to ale uvítali, strana za sebou táhla široké názorové spektrum, které uvnitř partaje vytvářelo názorové skupiny: reformní svaz, lidově demokratickou platformu, radikální platformu a levicové socialisty.

Pozsgay byl v tuto chvíli na vrcholu popularity, zároveň ale někdy v této době ho začali zprava „předjíždět“ představitelé občanských iniciativ, kteří se nechtěli smířit s myšlenkou, že změna k demokracii proběhne v Maďarsku v režii postkomunistů. Podle nich byl Pozsgay příliš silným odkazem na 40 let komunistické vlády, přestože vyzýval voliče k rozchodu s komunistickou minulostí.

Imre Pozsgay, maďarský Gorbačov

Krátce poté lidové referendum rozhodlo, že prezidentské volby, plánované na leden, se uskuteční až po volbách do parlamentu. V prosinci 1989 spadly volební preference postkomunistů na 20 %, a když se na jaře volby konaly, dostali 8,5 % hlasů.

V květnu byl pak prezidentem zvolen Arpád Göncz ze Svazu svobodných demokratů – Maďarské liberální strany.

Imre Pozsgay opustil „rodnou“ stranu v listopadu 1990 a založil její nacionálnější variantu, Národní demokratické sdružení. Ani to ve volbách neuspělo a v roce 1996 definitivně aktivní politiku opustil. Přednášel na vysokých školách, psal, komentoval maďarské události.

Od 2005 byl poradcem premiéra Viktora Orbána, který jej mimo jiné vyzval, aby se podílel na přípravě nové ústavy.

Jaká byla cesta Imreho Pozsgaye do nejvyšších míst maďarské politiky? Proč maďarský rok 1989 probíhal dlouho v režii komunistů? Proč Imre Pozsgay nedokázal využít změn, které inspiroval?

Na tyto a další otázky v Portrétech odpovídá historik a publicista Jan Adamec a David Hertl. Poslechněte si celý pořad nahoře v článku nebo v iRadiu.

Spustit audio
autor: David Hertl