Hugo Vavrečka – podporoval partyzány, přispívat musel i nacistům

27. srpen 2015
Hugo Vavrečka

Bylo možné z jedné kapsy dávat peníze nacistům a zároveň partyzánům? Bylo. Složitá léta 2. světové války se odrazila v životě člověka, který snil sen o Evropě bez hranic: Hugo Vavrečka, dědeček pozdějšího prezidenta Václava Havla.

Od Lelíčka přes Lidovky do války

Hugo Vavrečka (1880 až 1952) vděčil za veškerý úspěch své pracovitosti. Narodil se ve Slezské Ostravě v rodině úředníka a po maturitě na reálce vystudoval elektrotechniku na německém Vysokém učení technickém v Brně.

Odsloužil si rok na vojně jako jednoroční dobrovolník u rakousko-uherského námořnictva v Pule a po návratu z jihu se stal odborným asistentem na české technice. Vavrečku lákalo nejen bádat, ale i publikovat.

A tak se roku 1906 stal národohospodářským redaktorem Lidových novin v Brně. Psal i humorné povídky, fejetony a podílel se na celkové modernizaci listu.

Právě do tohoto období spadá i Vavrečkovo slavné literární dílo, novela František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1908 na pokračování v Lidových novinách, 1932 zfilmováno s Vlastou Burianem). Málokdo si při sledování filmu uvědomí, že Vavrečka v roce 1908 psal parodii na rakouského císaře Františka Josefa I.

O Vavrečkově politické orientaci vypovídá, že přispíval do Masarykovy revue Čas. V roce 1912 byl Vavrečka reportérem Lidových novin na bojištích první balkánské války. Coby dopisovatel Lidových novin, akreditovaný při bulharském hlavním stanu, byl jediným českým novinářem v této válce.

Místo stejnokroje – diplomacie

O dva roky později čekala Vavrečku další válka – tentokrát se jí ale účastnil jako aktivní voják. V roce 1914 narukoval k námořnímu velitelství v Dalmácii a Terstu. Roku 1916 navázal kontakt s českými odbojovými politiky z Maffie ve Vídni a v září 1918 sám vytvořil v Terstu z českých a chorvatských vojáků odbojovou skupinu.

Inicioval převzetí Terstu a krátce udržoval ve válkou rozvrácené oblasti pořádek. V listopadu 1918 se Vavrečkovy oddíly připojily k československým legiím v Itálii.

Odvážného důstojníka si všimli v Praze a Vavrečka byl pověřen funkcí zplnomocněnce československé vlády pro přepravu legionářů do vlasti. Doma se mu sice nabízela možnost návratu do novin, ale kariéra diplomata jej lákala víc.

V lednu 1919 byl členem československé delegace na mírové konferenci v Paříži jako národohospodářský expert a v únoru 1920 se stal konzulem v Hamburku.

O dva roky později byl Vavrečka jmenován prvním československým vyslancem v Maďarsku a v květnu 1926 se přesunul na vyslanecký post do Rakouska.

Hodnocení Vavrečky z té doby jsou jednoznačná: ušlechtilý člověk kultivovaného vystupování s mimořádným šarmem a všeobecným rozhledem.

V Maďarsku řešil napjaté vztahy obou zemí a zabýval se myšlenkou zrušení ochranářské agrární politiky našeho státu a možností dovozu potravin z Maďarska.

Někdy v té době pravděpodobně vznikla i jeho koncepce ekonomické a politické spolupráce podunajských států.

V Rakousku sledoval s velkým znepokojením sbližování Vídně s nacistickým Německem. Odmítal protekcionismus a cla, zdůrazňoval rozpočtovou disciplínu a podporoval investice státu, které zvyšovaly hospodářský růst.

Básník v srdci

Během let v zemích, s nimiž nás kdysi spojoval jediný panovník, promýšlel Vavrečka koncepci Evropy budoucnosti, Evropy spolupracující a vyměňující si zboží bez cel a poplatků.

Jeho postoj změnila hospodářská krize a nástup německého nacismu: „Poznal jsem, že moje plány na uskutečnění vyšší politickohospodářské kooperace Československa, Rakouska a Maďarska jsou předčasné. Víra, že musí dojít k této syntéze národů, obývajících dunajský prostor, nebyla nikdy otřesena. Roku 1932 jsem však poznal, že je to proces, který se bude vyvíjet dlouhé generace,“ zapsal si.

Na jaře 1932 se Vavrečka rozhodl ukončit diplomatickou kariéru. Odmítl nabízený post vedoucího národohospodářského oddělení ministerstva zahraničí a na přání Tomáše Bati nastoupil 1. července 1932 do zlínských závodů na pozici ředitele národohospodářských, obchodních a diplomatických vztahů firmy Baťa.

Po tragické smrti Tomáše Bati (12. července 1932) se stal Vavrečka s Janem Antonínem Baťou a Dominikem Čiperou členem tříčlenného direktoria, které spravovalo baťovské podniky.

Ve funkci čelil hospodářské krizi, prosazoval projekt dálnice od Chebu na Podkarpatskou Rus a zabýval se myšlenkou vzájemného propojení řek Dunaje, Odry a Labe.

Baťa o Vavrečkovi napsal: „Byl našim delegátem k úřadům, jednal o clech, poplatcích, dovozních tarifech. Reprezentoval firmu před cizími návštěvníky, neboť žádný jiný neuměl tak jasně a logicky vyložit náš způsob práce vzácným návštěvníkům v pěti jazycích jako Vavrečka. Měl cit pro chápání té práce zvenčí a dovedl ji tak představovat, že lidé nad tím žasli a někdy i my sami – ne nad tím, jaká byla, ale nad tím, jak on to odůvodňoval. Byl to básník v srdci, spisovatel.“

Peníze pro Wichterleho i Wericha

V roce 1936 se Vavrečka stal generálním sekretářem Hospodářského ústředí pro střední Evropu, které se snažilo o prohloubení propojení ekonomik spojenců v Malé dohodě, tedy Československa, Jugoslávie a Rumunska.

Ve stejném roce se mu také narodil vnuk Václav, pozdější prezident. O dva roky později byl Vavrečka komisařem úspěšné československé účasti na světové výstavě v New Yorku.

Ale doba spěla k tragédii. Čelit německému tlaku mělo (z dnešního hlediska opožděné) zřízení funkce ministra propagandy v Hodžově vládě – 16. září 1938 toto křeslo získal právě Hugo Vavrečka.

Ve funkci vydržel jen do 22. září 1938, ve vládě ale zůstal i po jmenování nového premiéra generála Syrového i po Mnichovské dohodě, avšak již jako ministr bez portfeje. Z vlády odešel 1. prosince 1938 zpět k Baťovi.

V době okupace se stáhl ze všech veřejných i politických funkcí. Jako jeden z baťovských ředitelů podporoval vše, co pomáhalo rozvoji české vědy a kultury.

Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 také díky Vavrečkovi mohlo mnoho vyučujících i studentů najít práci v Baťových závodech. Vavrečka osobně překládal do němčiny odborné studie Otty Wichterleho, který dostal ve Zlíně práci. Na jaře 1939 zase Vavrečka poskytl peníze na letenku Jana Wericha pro jeho cestu do New Yorku.

Když jeden soud nestačil

Firma Baťa se i pod Vavrečkovým vedením snažila po celou okupaci pomáhat odboji, přijala například do práce bývalé důstojníky československé armády. Pomohla lidem, kteří byli nuceni se ukrývat pro svoji odbojovou činnost před gestapem. Tajně podporovala partyzánské hnutí na Zlínsku a finančně podpořila Slovenské národní povstání.

Vavrečka z vlastních prostředků podpořil činnost odbojových skupin. Ještě během války svolal do Zlína na 20 představitelů předválečného kulturního a univerzitního života k plánování poválečné obnovy.

Komunisty ovládaná podniková rada Baťových závodů uvádí důvody proti jmenování Huga Vavrečky ředitelem zestátněných lázní v Karlových Varech

Zároveň se firma snažila udržet práci pro tisícovky svých zaměstnanců – a tak přijala zakázky na výrobu bot pro německou armádu, přispívala na německý Červený kříž i na Zimní pomoc a údajně k tomu nutila i zaměstnance.

Téměř vzápětí po osvobození (13. května 1945) byla na firmu Baťa uvalena národní správa a v říjnu 1945 byly závody zestátněny.

Vavrečka, který byl vlastníkem 8,25 % akcií společnosti Baťa, byl jako všichni vedoucí pracovníci odvolán a na počátku roku 1946 penzionován.

Tou dobou už ve vedení podniku převažovali komunisté, kteří vyjádřili rozhodný nesouhlas, když ministr vnitřního obchodu Ivan Pietor navrhl, aby byl Vavrečka jmenován ředitelem (lázeňským komisařem) zestátněných lázní v Karlových Varech.

Mohutné protesty komunistů z Národního podniku Baťa a rozsáhlá denunciační kampaň vedla k tomu, že Vavrečka byl obviněn z kolaborace s nacisty, vyšetřován a musel se vystěhovat z vlastní vily. V roce 1947 byl obžaloby zproštěn.

To se komunistům nelíbilo, takže po únoru 1948 zahájili proti Vavrečkovi trestní řízení znovu. Na základě vykonstruovaných důkazů byl 22. prosince 1948 odsouzen na tři roky těžkého žaláře a konfiskaci veškerého majetku.

Vavrečkovi bylo v té době 68 let a trpěl vážnými zdravotními problémy – údajně na zásah Klementa Gottwalda nemusel nakonec kvůli špatnému zdravotnímu stavu do vězení nastoupit.

Závěr života prožil v pražském bytě své dcery, kde překládal, psal povídky a věnoval se vnukům. Zemřel 9. srpna 1952 v Brně.

Život Huga Vavrečky a mnohé jeho osudové zvraty přibližuje v pořadu Portréty historik Jiří Janáč. Kdykoli si ho poslechněte nahoře v článku nebo v iRadiu.

Spustit audio
autor: David Hertl