Hitchcock

Přifrčel pták připomínající kosa a toužebně se mi zahleděl do úst. Spořádal darované drobečky, legračně poskočil, jakoby poklonou vzdával díky a střemhlav skočil do vody. Procházel se po dnu říčky a zobákem obracel oblázky v naději, že najde ještě něco k zakousnutí. Tak jsem poprvé v životě spatřil skorce, jehož podobu a zvyky jsem až doposud znal pouze z vyprávění a obrázků.

Wiese, ve slovníku jsme našli, že to znamená totéž co louka, se od první chvíle stala uzoučkým, ale důležitým můstkem, po němž jsme se pokoušeli citově přejít do cizího života.

Vídali jsme zde lovící ledňáčky, hnízdící žluvu a dokonce vzácného krutihlava ohroženého vymřením. To vše nějaké tři kilometry od středu města. Potkávali jsme dozorce, venčící psy, ale někdy i kozly, kteří k nám promlouvali nesrozumitelným dialektem švýcarské němčiny, ale zřetelně přátelsky a povzbudivě. Dočetli jsme se, že složení vody ve Wiese už od středověku ovlivňovalo průmyslový a demografický vývoj města.

Zatímco levý a basilejský břeh Rýna byl zásobován vápenitou vodou z Jury, nehodící se k provozování řemesel, na pravém břehu tvořícím takzvanou malou Basilej, se od nepaměti usazovali koželuhové a barvíři, jímž měkká voda ze Schwarzwaldu přiváděná Wiesou velmi vyhovovala a vytvořili tak základy pro pozdější vznik dnes světoznámého basilejského chemického a farmaceutického průmyslu.

Díky Wiese se malá Basilej stala a podnes zůstala lovištěm drobného člověka, chudobnějšího než-li ti na druhém břehu, ale zato srdečnějšího, s nekomplikovaným vztahem k cizincům. Říčce, plynoucí mezi Švýcarskem a Německem, se stal osudným její příhraniční charakter. Už v roce 1852 Švýcarsko podepsalo dohodu s velkovévodstvím Bádenským, umožňující německé straně vybudování bezcelní silnice procházející povodím Wiesy. V roce 1975 byla státní smlouva nově formulována a začaly přípravy projektu. Téměř současně ekologové zahájili boj za záchranu jedinečné přírodní lokality. Obecně je samozřejmě na německé i švýcarské straně uznáváno, že řeka je lepší než silnice, vzácným ptákům, obojživelníkům, hmyzu a jedinečné flóře by se neměl brát jejich domov. Ví se, že stavba je spojena se značnými geologickými riziky.

Bezcelní silnice v moderní Evropě bez hranic je anachronismus, zejména, má-li být vedena v bezprostřední blízkosti ochranného pásma, kde se tvoří pitná voda. Na straně druhé, smlouva je jednou smlouva a musí se dodržet. Mezinárodní zájem má přednost před lokálními představami o uspořádání světa. Koneckonců, autem jezdí každý rád, akorát, že nikdo nechce, aby silnice vedla právě jeho zahradou. Éra složitých právních jednání, demonstrací a hladovek skončila letos 6. února prvním stavebním zásahem. Policajti a hasiči očesali z korun stromů řetězy přikované aktivisty a ke slovu přišly dřevorubecké pily.

Vyklizení areálu od sympatizantů a čumilů proběhlo nenásilně, jenom nějaký pes velikosti jezevčíka, pro věčnost budiž zaznamenáno, že se jmenoval Šnůpi, se vrátil do zakázaného prostoru a pokusil se sežrat policajta. Je to dobré znamení, když je respektován právní stát, spokojeně prohlásil jeden místní švýcarský politik. Za trest jsem mu na fotografii v novinách přimaloval oslí uši, tak jako jsem to kdysi dávno dělával Husákovi. Už to vypadalo, že budeme muset vytáhnout z hrobu Alfreda Hitchcocka, aby nám zorganizoval ptáky k novému útoku, ale hned týden poté, 12. února, jsme si v Basileji 58,2 procenta odhlasovali, že tu silnici nechceme. Vyhraje ve finále právo anebo rozum?