Historický okamžik

Důvodů, proč se u nás k okamžiku historického vstupu do Evropy vesměs vytratilo emotivní nadšení i odpor a zcela převládl racionální přístup, že do unie prostě nelze nevstoupit, je víc. Z jedné strany ubylo obav z neznámého. Euroskeptickým politikům došlo, že budou-li příliš občany strašit unií, nakonec se tím zesměšní. Z druhé strany bral za své okázalý eurooptimismus, když jsme sledovali, jak staří členové spolku propadají panice, že našim přijetím utrpí jejich prosperita. Sjednocování Evropy provázely ideály, iluze a především nervozita. Nakonec se ale z hraničních přechodů rozjedou kamiony a jednotný prostor unie se jednou provždy stane samozřejmostí. Kdo se vstupem do unie spojuje své životní plány, vše, co potřeboval vědět, už ví. Kdo svůj styl života nemíní měnit, ani ho měnit nebude a vše pro něj zůstane při starém.

Na EU nejsme připraveni o nic hůř, než je EU připravena na nás. Podstatné je, že naši "spoluevropané" jsou stejní jako my. Kupují stejné věci ve stejných obchodech, stejně pracují a stejně se baví, sledují v televizi stejné filmy a seriály. A podobně jako my lpějí na nemnoha místních odlišnostech, díky kterým si připadají sví. Ostře hlídanou identitou jsou vedle řeči všude po Evropě nějaké ty receptury na sýry či destiláty. Místní tradice ve sjednocené Evropě přetrvají tak dlouho, jak dlouho je budeme ctít. A nepochybně k nim přibudou nové. Určitě ale ne zítra. Zítra bude pouze sobota a pravda - první máj.