Havel naposledy

Vysvětlení je ovšem jednodušší, než by si člověk mohl domýšlet. Dopis, který reaguje na nepřehlédnutelné tendence některých států "vytěžit" z irácké krize jakýsi vedlejší zahraničně politický výstup - totiž rozkol v transatlantické alianci, je sice politickým stanoviskem, ale zároveň za ním nestojí širší mandáty politických institucí jednotlivých zemí. Jak vyplývá ze zprávy ČTK, dostal text dopisu k případnému připojení se i český premiér Vladimír Špidla. Ten ovšem po prostudování dopisu svůj podpis nepřipojil s odůvodněním, že to nepovažoval za nutné.

Noviny jakož i jiné sdělovací prostředky už dávno neslouží jen k tomu, aby nějakým způsobem pouze zprostředkovávaly tok informací. Už dávno se staly mocným propagandistickým nástrojem, kterým je možné podstatně ovlivňovat jak veřejné mínění, tak i mínění tvůrců veřejného mínění, tedy vlivných osobností ve všech možných oborech lidského konání.

Dopis sedmi premiérů a jednoho prezidenta je tedy možné chápat jako přinejmenším jakýsi pokusný balónek, vypuštěný k nahlédnutí laické i odborné veřejnosti. Situace, která se vyvíjí kolem irácké krize, je složitá v mnoha ohledech. Je to nepřehlédnutelné a od jedenáctého září roku 2001 také neodhadnutelné nebezpečí teroristických útoků. Je to také diktátorský režim Saddáma Husajna, který, jak se všichni euroatlantičtí spojenci shodují, představuje reálnou hrozbu světové bezpečnosti. Je tu oprávněná obava, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení, že je může použít sám nebo je předat, jak dokázáno, spřáteleným teroristickým skupinám.

Dilema, které nyní ohrožuje jednotnost euroatlantické aliance spočívá v rozdílných přístupech k onomu potenciálnímu nebezpečí. Spojené státy a nyní i někteří evropští představitelé zastávají stanovisko, že Saddám Husajn nedodržuje již odsouhlasenou rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1441, která ho vyzývá k odzbrojení mírovou cestou. Tím ovšem irácký režim nastavuje zahraničně politické výhybky k násilnému zásahu, neboť Spojené státy deklarovaly vůli pustit se do vojenské akce i bez podpory Organizace spojených národů.

Jiní představitelé euroatlantické aliance zastávají hlavně také kvůli svým vlastním předvolebním slibům stanovisko smířlivější, které počítá s dalším prodloužením činnosti zbrojních inspektorů v Iráku a odmítají se připojit k ozbrojenému zásahu, aniž by k tomu bylo vydáno ještě jedno další a nové stanovisko Rady bezpečnosti. Požadují také, aby Washington předložil nepopiratelné důkazy o tom, že Irák skutečně disponuje zbraněmi hromadného ničení.

Dopis evropských státníků však především upozorňuje na onu tendenci zasít na základě rozdílných přístupů k možnému řešení irácké krize rozkol do řad aliance. Podle nich by nejen Evropa, ale i Rada bezpečnosti měla být jednotná ve snaze odzbrojit současný irácký režim a trvat na tom, aby její rezoluce Saddáma Husajn plnil, nikoli obcházel jako dosud.

Kdyby se k takto složité situaci měla Česká republika vyjádřit zcela oficiálně, troufám si odhadnout, že by jednání všech příslušných stranických grémií, parlamentních a senátních klubů, jednání koaliční a mezikoaliční, jednání s komunisty a všechna s tím spojená hlasování trvala nejméně do Vánoc. Tou dobou by už mohlo být po jakékoliv válce, i té odzbrojovací, případně i po té (nedej Bože) prohrané, v níž by byly použity kýmkoliv zbraně hromadného ničení. Na druhou stranu Česká republika by v procesu řešení irácké krize neměla stát stranou.

Tři dny před vypršením svého prezidentského mandátu se Václav Havel ještě jednou zachoval státnicky. Neschoval se za takzvané oficiální výstupy české zahraniční politiky, ale přiložil svůj jistě ne slabý hlas ke společnému úsilí, jehož cílem není válka, nýbrž neustupování zlu...