Handicap

K tomu, aby se vozíčkáři museli trmácet do Prahy, vůbec nemělo dojít. Tím spíše, že ministerstvo práce a sociálních věcí na obavy handicapovaných zareagovalo prohlášením, že se dobývají do otevřených dveří. Připravované návrhy zákonů o rozpočtovém určení daní a o sociálních službách podle ministerstva umožňují svobodnou volbu sociální služby a otázku příspěvku na nákup sociální služby prý ministerstvo míní řešit v jiných zákonech. Je-li tomu tak, je škoda, že ministerstvo nekonzultovalo připravované zákony s představiteli zdravotně postižených, a že je nepřesvědčilo o kvalitě svého záměru. Ve chvíli, kdy už vozíčkáři, hluchoněmí či nevidomí stojí na ulici pod transparentem: "S odvoláním na Ústavu nechceme zpět do ústavu", lze úředníkům vyčítat minimálně nedostatek taktu.

O zásadní reformu systému poskytování sociálních služeb usilují naši handicapovaní spoluobčané už třináct let. Chtějí, aby státní dotace nesměřovaly k pečovatelským institucím, ale adresně k potřebným, kteří by sami rozhodli, co je pro ně nejlepší. Většina zdravotně postižených chce žít mezi námi a s námi zdravými, ne za zdmi ústavu. Je znakem slušné společnosti, že si toho zdraví lidé váží a handicapovaným hledí pomáhat. Naopak pokusy umístit postižené někam, kde je zdraví nemají na očích, je neklamným znakem cynismu, důkazem, že zdravá většina trpí vážným handicapem citovým. Diskuse o postižených je tak diskusí o nás zdravých.