Grossova upřímnost?!

Bylo to v momentě, kdy přebíral stranu po Vladimírovi Špidlovi a kdy jí sliboval udržení u moci a návrat na výsluní v pomyslném žebříčku volebních preferencí. První část úkolu Stanislav Gross splnil. Dokázal zajistit i nadále dominantní postavení sociální demokracie ve vládní koalici a je pravděpodobné, že tato strana zůstane u moci až do voleb v roce 2006. Na zásadní obrat ve vývoji preferencí zatím neměl dostatek času. Je však pravděpodobné, že i v této oblasti bude nakonec úspěšný.

Výrazně níž už přízeň voličů k sociální demokracii klesnout nemůže, takže Stanislav Gross nemá před sebou nesplnitelný úkol. Navíc se mu daří přesvědčovat okolí o věcech, které jsou ve skutečnosti úplně jinak. Stačí připomenout sestavování nové vlády. Když president republiky požádal Stanislava Grosse, aby začal vyjednávat o složení nové vlády, kladla si hlava státu určité podmínky. Jednou z nich byl požadavek, aby nový kabinet nebyl kopií předchozí Špidlovy vlády.

Gross tvrdil, že tomu tak bude. Nakonec je u moci staronová koalice, složení kabinetu není z velké většiny jiné a o programovém prohlášení se rovněž nedá říci, že by se v drtivé části nekrylo s programem Špidlova kabinetu. Přesto Gross u presidenta republiky nenarazil. V době, kdy Václav Klaus jmenoval Grosse premiérem a tím definitivně ztratil reálnou možnost ovlivňovat dění kolem nové vlády, musel moc dobře vědět, že Gross jeho podmínky nesplní. Přesto se alespoň na veřejnosti tvářila hlava státu tak, že ji úřadující šéf sociální demokracie přesvědčil o pravém opaku. "Myslím to upřímě" - toto motto by podle informací deníku Právo mělo být jedním z ústředních hesel celostátní kampaně sociální demokracie před podzimními krajskými volbami.

Mělo by být doprovázeno právě osobou Stanislava Grosse. V této souvislosti by měla zaznít otázka, co nový premiér myslí upřímně? Patrně to, že lidem s pochybnou komunistickou minulostí bude poskytovat podporu, co to tlak veřejného mínění dovolí. Proč? Patrně proto, že v době, kdy vstoupil do politiky mu pomohli s orientací v tomto pro něj zcela neznámém světě a poskytli mu potřebné zázemí. Gross se s jejich pomocí postupně vypracoval na ministra vnitra a nyní dokonce až na premiéra. Grossovi spojenci za to mohou uplatňovat svůj vliv a těžit z něj nejrůznější výhody.

Názorným příkladem Grossova sepětí s takovýmto světem je kauza odvolaného šéfa úřadu vlády Přibyla. Přibyl, který před listopadem 1989 velel jedné z rot pohotovostního pluku tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, na funkci rezignoval minulý týden v pátek. Přiměly ho k tomu až dokumenty, podle nichž jeho podřízení v lednu a říjnu bili odpůrce komunistického režimu. Do té doby se bránil tím, že pod jeho velením se žádné brutální zásahy proti demonstrantům nestaly. Ještě v neděli 15. srpna premiér prohlásil, že Přibyla z funkce odvolat nehodlá a dosavadní informace o jeho působení v lednu 1989 označil za nepravdivé a odpor proti jeho jmenování za účelový. Později Gross slíbil, že Přibyla odvolá, pokud se prokáže, že on osobně nebo jeho podřízení skutečně někomu ublížili.

Dal také pokyn ministrovi vnitra k otevření archivů, které by mohly osvětlit Přibylovu činnost u pohotovostního pluku. Podle historiků je dochováno mnoho materiálů o činnosti tohoto represivního nástroje komunistického režimu. Stanislav Gross to musel moc dobře vědět. Zároveň si musel být vědom toho, k čemu pohotovostní pluk před listopadem 1989 sloužil. Rovněž musel být seznámen s tím, že velitel roty byla celkem důležitá funkce a že takovýto člověk nesl velkou odpovědnost za jednotlivé zásahy proti demonstrantům. Přesto se Gross na veřejnosti tvářil tak, že jsou pro něj podobné informace novinkou a že jim uvěří, až uvidí jasné důkazy.

Také v tomto případě prošla premiérovi jeho neupřímnost hladce. Vlastně jakoby se vůbec nic nestalo. Takže může do podzimních krajských voleb vyrazit na podporu sociálně demokratických kandidátů s pověstí férového politika, který to s touto zemí myslí upřímně.