Grigorij Ordžonikidze: Možná jsme to trochu přehnali

Se Stalinem za mřížemi

Grigorij, řečený Sergo Ordžonikidze, se narodil v gruzínském Charaguli v rodině zchudlé šlechty. Studoval nižší lékařství, takzvanou felčarskou školu, a právě na ní se v roce 1903 seznámil se sociálními demokraty a jejich bolševickou frakcí. Následoval život plný vyhnanství, útěků, emigrace a přikázání na nucené práce.

Serga Ordžonikidzeho připomíná v pořadu Portréty u příležitosti sto třiceti let od jeho narození historik Jan Adamec. Poslechněte si celý pořad.

V případě Ordžonikidzeho stojí za zmínku, že během jednoho věznění v Baku potkal podobně zapáleného gruzínského revolucionáře Josifa Džugašviliho, později známého pod jménem Stalin. Ordžonikidze pobýval v roce 1909 dokonce v Teheránu, to když se pokoušel podnítit revoluční činnost v Persii. A bez zajímavosti není, že v letech 1910 a 1911 studoval bolševickou školu v Paříži, kterou tam nechal zřídit Vladimir Iljič Lenin.

Trochu jsme to přehnali

Z vyhnanství se vrátil na jaře 1917 ahned se zapojil do příprav bolševického povstání v Petrohradu. Stal se členem nejužšího vedení bolševické strany a jedním z nejbližších Stalinových spolupracovníků. S jeho jménem jsou spojeny první masové deportace obyvatelstva, které byly reakcí komunistů na odpor zemědělců proti kolektivizaci.

Například na podzim 1920 byl Ordžonikidze předsedou Revolučního výboru Severního Kavkazu a v jeho archivu se dochoval příkaz, jak postupovat proti vzpurným kozákům: „Vypálit městys Kalinovskaja, vystěhovat čtyři okolní městyse, mužské obyvatelstvo deportovat na sever, vyhostit děti, ženy a starce, zabrat všechen dobytek a zbylý majetek.“ Když koncem léta 1922 vypuklo povstání proti bolševikům v Gruzii, potlačili ho společnými silami Ordžonikidze, tehdy první tajemník Strany bolševiků Zakavkazska, a pětadvacetiletý perspektivní čekistický velitel Lavrentij Berija.

Výsledek jejich akce? Během týdne nechali popravit 12,5 tisíce lidí, což poněkud znervóznilo i vedení strany v Moskvě, které Ordžonikidzeho požádalo, aby hromadné popravy neprováděl. „Možná jsme to trochu přehnali,“ připustil Ordžonikidze o dva roky později na jednání Ústředního výboru sovětské komunistické strany, když mu vyčítali, jak byly zásahy proti rolníkům v Gruzii tvrdé.

Stavělo se bez rozpočtu

Sergo stoupal po kariérním žebříčku, stal se ministrem těžkého průmyslu a zodpovídal za největší komunistické průmyslové projekty – a také za to, že při jejich realizaci byli nasazeni a masově umírali vězni z gulagu. Ordžonikidzeho ministerstvo bylo v počátcích jakýmsi „superministerstvem“, ze kterého se až později vyčlenily jednotlivé významné resorty; na počátku třicátých let ale Ordžonikidze skutečně zodpovídal za industrializaci země. Stalinská propaganda ho v tomto smyslu označovala za „organizátora vynikajících vítězství socialistického průmyslu“.

Jeho postavení nebylo zdaleka jednoduché. Historik Oleg Chlevňuk napsal: „Během šíleného industrializačního závodu se pozapomnělo na základní ekonomické ukazatele. V prosinci 1930 Ordžonikidze napsal do inspekčního memoranda, že dokonce i klíčové průmyslové pilíře, jako Magnitogorsk, Kuzněcké metalurgické závody, Nižněnovgorodský automobilový závod či Bobrikovovy chemické závody, byly postaveny bez finančních plánů. V mnoha případech byly peníze utráceny bez jakéhokoliv rozpočtu. Účetnictví bylo chabé a zmatené. Nikdo nebyl schopen vyčíslit, kolik stála stavba Stalingradského traktorového závodu. Stalin Ordžonikidzeho memorandum četl a jeho povrchní poznámky ukazují, že na tom, jak se věci mají, neměl v úmyslu cokoliv měnit.“

Sovětská známka s portrétem Grigorije Ordžonikidzeho z roku 1952, vydaná k 15. výročí jeho smrti|foto: Wikimedia Commons, Public domain

Byla to sebevražda?

Ve druhé polovině 30. let dochází k určité změně. Roli zde hrálo několik faktorů. Patřila k nim nejspíš i Stalinova žárlivost na Ordžonikidzeho popularitu (průmyslové závody se předháněly v tom, který ponese jeho jméno) a zároveň určité meze Ordžonikidzeho loajality. Ty byly dosaženy ve chvíli, kdy se čistky prováděné tajnou policií NKVD dotkly jeho gruzínských příbuzných nebo klíčových zaměstnanců jeho ministerstva. Ordžonikidze neváhal za tyto lidi u Stalina často velmi emotivně intervenovat. To byla ale jedna z věcí, které Stalin nesnášel.

Sám Ordžonikidze zemřel za nejasných okolností v únoru 1937. Oficiálně na zástavu srdce, neoficiálně na kulku, kterou si vpálil do hlavy po jednom zvláště bouřlivém setkání se Stalinem – a podle některých teorií dokonce onu pistoli držel v ruce někdo jiný; někdo, komu vadilo, že Ordžonikidze si u Stalina stěžuje například na Berijovo chování.