Genocida Romů nebyl jen nacistický import. Pomohly tomu i stereotypy v protektorátu, tvrdí romistka Sadílková

Rozkaz k likvidaci romského tábora přišel 2. srpna 1944. Během jedné noci bylo v plynových komorách zabito asi 4200 lidí. Jednalo se o ty vězně, kteří byli označeni za neschopné pracovat a nebyli odvezeni transporty do jiných koncentračních táborů.

„Příprava na zničení a uzavření tábora probíhala delší dobu, minimálně od jara 1944. Souvisela s dalším postupem genocidy maďarských Židů. To znamená, že v táboře bylo potřeba udělat místo pro další lidi,“ vysvětluje Helena Sadílková z Ústavu etnologie a středoevropských a balkánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

První pokus o vyklizení tábora ale skončil vzpourou. „Lidé, kteří tam byli vězněni, se o blížícím se konci dozvěděli od vedení tábora a nachystali se k improvizované vzpouře,“ popisuje. „Když přijely vozy s příslušníky SS, aby odvezly lidi z bloků do plynových komor, tak tito lidé odmítli vylézt ven z baráku a k překvapení všech byla akce zcela zrušena.“

Český podíl na genocidě

Zdejší vězni pocházeli z různých zemí západní a střední Evropy, nejpočetněji byli zastoupeni Romové z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Další byli přivezeni z Polska, Nizozemska nebo Francie. Specifikem uspořádání těchto bloků bylo věznění celých rodin pohromadě.

Důvody perzekuce byly především rasové, ale též sociální nebo společensko-historické. Právě proto patrně nebývá romský holocaust připomínán tak často jako ten židovský.

Čtěte také

Holokaust Romů začal malými úředními kroky, které vedly k hromadnému masakru celé skupiny obyvatel, říká historik Rous

„K představě lidí označovaných za cikány se váže negativní sociální stereotyp a ten souvisí i s tím, že ta genocida v českých zemích byla tak rozsáhlá,“ domnívá se Sadílková. „Nelze o ní mluvit jako o čistém importu nacistické ideologie. Bylo tady společenské nastavení, které umožnilo, aby tato obrovská skupina lidí přestala existovat.“

Důkazem může být rozkrádání zkonfiskovaného majetku, česká správa romských koncentračních táborů v Letech u Písku nebo Hodoníně u Kunštátu nebo vzpomínky přeživších na nevraživost a nepřátelství po návratu z koncentračních táborů domů.

„V moravské obci Bojkovice, kde před válkou žilo víc jak 100 Romů a vrátili se dva z nich, starosta sepsal petici. V té píše, že se do československé vlasti vrací spousta Romů, kteří se přes všechno utrpení nepolepšili a bylo by dobré je držet pod kontrolu a přesunout do pohraničí,“ uvádí Sadílková.

Památník v Letech

Zásadní změnu společenského nastavení Romům nepřinesl ani komunismus, který jim zpočátku konvenoval nadějnou vidinou rovnostářské, beztřídní a bezrasové společnosti.

Čtěte také

Koncentrák v Letech u Písku. Příběhy 20. století k otevření Památníku holocaustu Romů a Sintů v Čechách

„Co se týče sociálního statusu, zajištění a sociální mobility, doba komunismu představovala obrovskou šanci,“ srovnává romistka. „Na druhou stranu, ačkoliv přeživší usilovali o společenskou a politickou participaci, nikdy nedosáhli toho, že by byli skutečně rovnocennými partnery v debatě.“

Jejich nezdolnost a vytrvalost nicméně může za to, že se v současnosti v Česku romský holocaust připomíná a že vznikají památníky k uctění obětí této genocidy.

„Často bereme za samozřejmost, že máme památník v Letech, a už trošku ignorujeme, že za ním stojí 30 let boje zejména Čeňka Růžičky a jeho kolegů, aby český stát mohlo říkat: Podívejte, jaký máme skvělý památník v Letech u Písku,“ upozorňuje Sadílková.

Teď je podle ní ještě potřeba dostat informace o romském holokaustu do školních osnov.

Proč je obecné povědomí o osudech Romů a Sintů dosud velmi slabé? A jak daleko je výzkum romského holokaustu? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Jan Bumba.