Genocida
Nazvat věci pravým jménem, není vždy snadné. Ukrajinský parlament včera takto pravým jménem pojmenoval událost starou sedmdesát let: hladomor, vyvolaný stalinským režimem, zákonem označil za genocidu vůči ukrajinskému lidu. Sovětský svaz, jehož politika zahubila v obilnici Evropy deset milionů lidí hladem, sice zmizel v propadlišti dějin, ale proti slovu "genocida" ostře protestuje Rusko. Optikou Kremlu, ať už sovětského či ruského, se jedná o politizaci záležitosti, která by měla být promlčena.
Je to podobné, jako když Turecko odmítá uznat genocidu Arménů Osmanskou říší, anebo když jsou Číňané alergičtí na obvinění z genocidy Tibeťanů. Jedná se o stále stejný příběh, ve kterém se potomci masových vrahů odmítají přihlásit k jejich dědictví, neboť na svých rukou žádnou krev nemají, ale současně nejsou ochotni přepsat učebnice dějepisu a od likvidační politiky svých předků se distancovat. Chtít od Rusů, Turků či Číňanů, aby přepsali své učebnice dějepisu, a nazvali staré zločiny pravým jménem, není pouhá schválnost těch, kteří už nemusejí mlčet. Jedná se o důležitou prevenci.
Pokud budou Rusové bagatelizovat hladomor na Ukrajině, jak jim má svět věřit, že s něčím podobným nepřijdou znovu? Pokud jde o tureckou genocidu Arménů, jeví se jejich neochota přiznat historickou vinu vážnou komplikací, pokud jde o vstup do Evropské unie. A jestliže dnes svět s vážným znepokojením sleduje jaderné ambice Íránu, který zpochybňuje genocidu Židů za druhé světové války, logicky by měl být znepokojen i mocenskými ambicemi Číny či Ruska. Nazvat genocidu genocidou je zkrátka nutné i za cenu, že to kazí byznys.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.