Gaza včera, dnes a zítra

Jsou však i jiné důvody, proč o Gaze mluvit – například proto, že za několik dní si připomeneme třetí výročí převratu, při němž se hnutí Hamas dostalo k moci, a vypudilo odtud velkou část soupeřících palestinských sil. Jak tedy dnešní Gaza vypadá?

Vraťme se nejdříve ještě o pár let zpátky, do ledna roku 2006. Palestinská autonomie tehdy - již pod vedením Mahmúda Abbáse - ustoupila tlaku amerického prezidenta George Bushe, který to s demokratizací Blízkého východu opravdu myslel vážně, a uspořádala místní volby. Ty, jak se mnozí obávali, těsně vyhrál Hamás, a to zejména v Gaze, kde má tradičně větší podporu. Tím pro Palestinu začala nové éra – nejen proto, že šlo o na arabské poměry opravdu dosti svobodné volby, ale také proto, že poprvé od dohod z Osla a návratu Jásira Arafata vládl na palestinském území někdo jiný než Fatah.

Gaza je relativně malé území o velikosti méně než čtyř set kilometrů čtverečních. Od Západního břehu s jeho většími městy byla vždy oddělena řídce obydlenou pustinou, a dnes navíc izraelským územím. Tradičně byla ve srovnání se Západním břehem méně rozvinutá, a lidé méně vzdělaní. Gaza navíc přiléhá k egyptskému území, a proto tu vždy měly větší vliv podněty nikoli ze Sýrie nebo Jordánska, ale spíše Egypta, a to včetně egyptského Muslimského bratrstva. Právě Hamas je ideově, ale i historicko-organizačně s tímto islamistickým proudem spojen.

Vítězství Hamasu ve volbách roku 2006 však bylo dáno i jinými faktory, jako byla únava ze zkorumpované vlády Fatahu, a z neschopnosti efektivně dosáhnout palestinských cílů v jednání s Izraelem, ale i v takových otázkách, jako je zajištění bezpečnosti. Pro Hamás, který se tehdy maskoval jako umírněně zbožné vlastenecké hnutí, tehdy hlasovala i velká část vzdělaných, zámožných a umírněných Palestinců.

Velmi brzy poté se ukázalo, že soulad vlády v rukou Fatahu s příslušníky Hamasu nebude hladký. Brzy došlo k ozbrojeným střetům, a tento konflikt nakonec vyvrcholil v červnu roku 2007. Od té doby panuje mezi oběma palestinskými organizacemi velké nepřátelství, které se dosud nepodařilo zahladit. Cesty Gazy a Západního břehu se rozešly po všech stránkách.

Hamas si dnes stěžuje, že jeho příslušníci jsou na Západním břehu mučeni Abbásovými lidmi, a sám naopak likviduje ty, o kterých tvrdí, že kolaborují buď s Fatahem, nebo přímo s Izraelem. Gaza je izolována i politicky. Fatah například dosáhl toho, že na panarabské konference jsou zváni jen jeho zástupci – pokud by byl přítomen i představitel Hamasu z Gazy, palestinský prezident Abbás nepřijede.

Lépe známá je izraelská blokáda, která v určitém smyslu začala už v roce 2005, kdy odtud odešla izraelská armáda a byli nuceni odejít i izraelští osadníci. Toto sevření se zvýšilo v roce 2006 po volbách, a nakonec ještě více utužilo po zmíněném převratu.
Poměrně málo se v médiích zmiňuje, že blokáda Gazy je dvoustranná, tedy nejen ze strany Izraele, ale i Egypta. Izraelská hranice byla navíc po celou dobu částečně propustná – prakticky denně tudy projíždí desítky kamionů s jídlem a dalším zbožím. Představa, že konvoj lodí vezl do Gazy základní potraviny, bez kterých by obyvatelé tohoto území umírali hlady, nebo přirovnávání Gazy k válečnému Stalingradu, je absurdní.

Do Gazy navíc míří značné množství pašeráckých tunelů z Egypta, které Káhira možná z části vědomě toleruje. Těmito tunely prochází také značné množství zboží, zdaleka nejen potravin, a tak někteří odborníci dokonce mluví i obnovené prosperitě. Právě rostoucí blahobyt na Západním břehu, jenž by kontrastoval se situací v Gaze, měl podle představ mnohých odpůrců islamismu diskreditovat Hamas, což se očividně nepodařilo. Nepodařilo se ani dosáhnout propuštění uneseného Izraelce Gilada Šalita, a Hamas naopak ovládá Gazu pevněji než před třemi lety. Otázkou tedy je, zda má být embargo vůbec ještě dále v chodu. Momentálně totiž Hamas z blokády Gazy těží politicky, ale i ekonomicky, protože zdaňuje proud zboží, které se pašuje tunely z Egypta.

Po třech letech se také ukazuje, že hnutí Hamas se daří vytvořit si v Gaze vlastní islamistický ministát, a úspěšně zde vynucuje čím dál přísnější verzi islámu, a to nejen ve školách, ale prostě kdekoli ve veřejném prostoru. A to tím spíše, že se nebojí ani tak opozice z řad příslušníků sekulárního Fatahu, ale spíše ještě radikálnějších organizací, které se hlásí k Al Kajdě a obviňují Hamas s nedostatečné pravověrnosti. Pokud tedy něco momentálně narušuje v Gaze klid, jsou to ozbrojené střety Hamasu s těmito malými radikálními organizacemi, případně rozmíšky uvnitř Hamasu samotného, které jsou zřejmě čím dál častější. Samotný Hamas momentálně nemá zájem ani na další válce s Izraelem, a tak se zpětně ukazuje, že operace Lité olovo z loňského ledna byla úspěšná – počet raket létajících z Gazy na Izrael se snížil o dva řády na několik desítek, a vystřelují je jiné organizace než Hamás. Jeho příslušníci naopak brání těmto bojovníkům ohrožovat příměří, které Hamasu tak vyhovuje.

Skutečnost, že Hamas prosperuje a podařilo se mu zkonsolidovat pod poklopem blokády svou moc, se pochopitelně nelíbí straně Fatah, jež se bude muset smířit s dlouhodobým rozdvojením Palestiny na liberálnější Fatahland na Západním břehu a monokulturní Hamastán v Gaze. Otázkou zůstává nejen to, co to znamená pro Palestince samotné, ale i pro šance na mír mezi Palestinci a Izraelci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.