Zemřel Jan Vodňanský. Chartistou byl daleko dřív, než ji vůbec podepsal

„Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde,“ nebo „Když ti začne harašit, pomůže ti arašíd,“ je oblíbený text moderátora pořadu Vlastimila Ježka. 

Zemřel Jan Vodňanský. Připomeňte si ho v posledním rozhovoru na Radiožurnálu

• Upravit
• Smazat

„Můj život je tak nabitý aktivitami, že zdaleka nestíhám,“ smál se Jan Vodňanský před čtyřmi lety v rozhovoru s Patricií Strouhalovou. Známý textař, spisovatel a zpěvák tehdy slavil životní jubileum a při té příležitosti vydal desku nazvanou Tarantule. I přes všechny zákazy a příkoří, které mu způsobil totalitní režim coby signatáři Charty 77, ho nikdy neopouštěl optimismus a dobrá nálada. Zemřel po dvoudenní hospitalizaci s nemocí covid-19 ve věku 79 let.

„Podobné říkanky mě napadaly daleko dřív, než jsem se vůbec seznámil s Petrem Skoumalem,“ řekl tehdy Jan Vodňanský. Skoumal byl jeho dlouholetý „parťák“, společně vystupovali na jevištích po celém světě. 

„Začalo to někdy na přednáškách na strojařině, když to, co tam říkali, bylo zcela proti mému mentálnímu ústrojenství. Má mysl se musela nějak osvobozovat,“ dodal.

Slova veršíků a říkanek osobitého absurdního a intelektuálního humoru mu z podvědomí naskakovala tak nějak sama.

Studium strojní fakulty ČVUT ale nebylo dobrovolnou volbou. Chtěl se věnovat filozofii a divadlu.

„Tehdy nás ale kádrovali. Dokonce ne podle dědečků, ale až pradědečků. Takže ze spolužáků školy z Královských Vinohrad, ze známé buržoazní čtvrti, se tam, kam doopravdy chtělo, dostalo minimum. Já chtěl na filozofii a dostal se na strojařinu,“ popsal.

Vytouženou filozofii nakonec udělal − dálkově a až po povinné vojenské službě v roce 1967. Asi to tak mělo být, hodnotil, protože tak prý zažil tu nejkrásnější a nejsvobodnější fakultu, jaká snad tehdy nejen v Československu byla.

„Po únoru 48 se tam totiž vrátili vyhození velikáni filozofie, třeba profesor Jan Patočka. Nakonec to byla naprostá pohoda.“

Chartista

Vodňanský byl „u toho“ v obou pro naši zemi tak zlomových letech, jako byly rok 1968 a pak 1989. Taky podepsal Chartu 77. Podle významných a prvních signatářů, jako byli jeho přátelé Ludvík Vaculík a Sergej Machonin, byl ale chartistou daleko dřív, než vůbec podepsal.

Petr Skoumal a Jan Vodňanský, Činoherní klub |foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

„To svým životním rozhodnutím. Když jsem si v roce 1977 bral Jitku Schánilcovou za manželku, tak jsme si za svědky vybrali právě Machonina a Vaculíka. Jsem v tomto směru trochu kaskadér a adrenalin mi vyvolá, když je proti někomu vedena taková kampaň, jak koncem 70. let proti Vaculíkovi.“

„Doma jsme pak jeho jméno pro jistotu šifrovali jako Míša. Aby ho před svatbou nestačili zavřít nebo mu sebrat občanku. Při obřadu se pak hystericky smála úřednice, když si jeho jméno zapisovala, a stejně tak oddávající, který si pak Vaculíkovo a mé jméno pořád pletl,“ popisoval absurdní dobu totality a vládu jedné strany.     

Jan Vodňanský a Petr Skoumal na Večírku rozpadlých dvojic

Na Večírku rozpadlých dvojic se minulý týden v pražské Arše sešli Jan Burian s Jiřím Dědečkem a také Jan Vodňanský s Petrem Skoumalem.

S budoucím parťákem Petrem Skoumalem se potkal někdy v roce 1963. Když přišla doba Charty 77, nesměli už hrát téměř nikde. V lednu 1977 se otevřela nová scéna divadla Ateliér ve Spálené ulici a nový ředitel je na divadelní prkna jako zázrakem pustil.

„Byl otevřený našemu stylu a dokonce říkal, že nás bude proti případným zákazům hájit. Pohoda skončila, když nás nafilmovali na Patočkově pohřbu. Pak s námi jednali, jako bychom už Chartu podepsali, a představení chtěli zakázat. Ten ředitel nakonec řekl, ať jdeme na ministerstvo vnitra a necháme si vystavit doklad, že jsme nic nepodepsali – to bylo velké crazy. Jako za Švejka po 50 letech.“

Nakonec Chartu 77 Vodňanský podepsal, ale až v říjnu 1977.

Po roce 1969 byli lidi jiní

Se Skoumalem vystupovali jako duo od roku 1964 a nejvíc měli plno po roce 1969.

„To už bylo po výbušném jaru 68, pak přišel leden a Palach, hokej s Rusama, vymlácení Aeroflotu, nahrazení Dubčeka Husákem… a to jelo. Lidi změnami žili a nebylo to ještě převahou nějak úzkostné, ale plné euforie, že se snad něco z toho osmašedesátého dokáže zachovat. My se do té atmosféry svým vystoupením nějak trefili. Lidi byli ale najednou jiní než v roce 1966, kdy jsme s tím vlastně začali.“

Postupně vznikala dnes už legendární představení jako S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu, S úsměvem Donkichota. Nebo písničky Jak mi dupou králíci, Neteře, Maršálové…   

Rok 1989 popsal v Hovorech na Plusu Vodňanský jako čas, kdy všichni věděli, co nechtějí, a co doopravdy chtějí, měl každý jinak. „Mé zážitky jsou od iluzí až po deziluze, o kterých ale mluvit moc nechci,“ přiznal.

90. léta

Z pohledu komika ale rád vzpomínal na 90. léta, kdy jeho duo se Skoumalem objelo půlku světa.

„Úplně první cesta byla na ambasádu v Moskvě, kde jsme mohli zpívat ruské původní texty, které jsem psal tou školní ruštinou. Vrchol byl v Pekingu 2001, kdy jsem zpíval písničku Jak mi dupou králíci v čínštině... Čínský lid mi rozuměl, ale taky už byl češtinou zasažen. Dokonce jsem zaujal čínské bohemisty, kteří vyprávěli, jak překládali ještě Mao Ce-tungovi a Antonínu Zápotockému. Bylo to neskutečně bizarní,“ dodal.

Bilancování Jana Vodňanského si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se Vlastimil Ježek.