Francouzské volby s černým koněm

Toto dělení opakovaně narušila až vynucená dělba moci, kdy prezident musel spolupracovat parlamentní většinou politické konkurence. Protože zkušenost se "soužitím" nebyla příliš valná, sladily se nyní volební cykly poslanců a prezidenta, aby bylo pravděpodobnější, že Francii bude mít politickou reprezentaci neoslabenou vnitřními rozpory, které ji podminovávají i ve světě.

Čeho se ale můžeme nadít od letošních voleb ve Francii, není vůbec jisté. Mnoho komentátorů se před pěti lety při těch minulých spolehlo na průzkumy veřejného mínění a pěkně se spálili. V dubnu 2002 do druhého kola prezidentských voleb postoupil kandidát krajní pravice Jean-Marie Le Pen. I když do Elysejského paláce vstoupil jako vítěz kandidát pravice Jacques Chirac a jeho strana ovládla Národní shromáždění, bylo zřejmé, že mandát této reprezentace je vnitřně slabý, protože voličské hlasy, o něž se dodnes opírá, byly jen hrází většiny společnosti proti dalšímu postupu krajní pravice.

Nynější hlava státu Jacques Chirac se s největší pravděpodobností už o třetí mandát ucházet nebude a uvolní prostor pro dva zatím nejpravděpodobnější favority, kteří k těm nejvyšším patrům politiky zatím jen přičichli, protože mají za sebou "pouze" ministerskou zkušenost.

Souboj začal být napínavý, když bylo zřejmé, že do prezidentského finále by se měla poprvé v historii Francie probojovat žena, Segolene Royalová. Voliči si pomalu zvykali na myšlenku, že k nim nemusí promlouvat otcovským hlasem zasloužilý politik v takřka královském postavení, ale že to může být zrovna tak třeba paní Královská, jak zní doslovný překlad příjmení kandidátky Socialistické strany. Přestože se zdálo, že volební kampaň by se po nečekaném otřesu před pěti lety mohla vrátit k zažitým tradicím, Francie začíná vonět překvapením.

Jak už to bývá, překvapení přichází z míst, odkud by jej nikdo nečekal. Ledaskdo se obával reprízy průlomu Jeana-Marie Le Pena, ale kdo by se nadál, že by voliči, tradičně rozdělení na pravici a levici, mohli najít větší zalíbení v kandidátovi středu? Ještě loni byl Francois Bayrou politicky bezvýznamný. Jeho strana, Svaz pro francouzskou demokracii, měla sice velkou minulost, protože z jejich řad vzešel prezident Valéry Giscard d'Estaing, a v nynějším Národním shromáždění měl i svůj poslanecký klub, ale neogaullistická pravice jej mohla klidně přehlížet, protože její zástupci sami o sobě stačili na většinu. Jak se tedy stalo, že Francois Bayrou je zčistajasna v průzkumech na třetím místě a zkušený a obratný populista Jean-Marie Le Pen se mu musí dívat na záda?

Vysvětlení lze najít ve dvou opomíjených faktech. Dva hlavní favorité, Nicolas Sarkozy na pravici a Segolene Royalová na levici, jsou si v něčem podobní. Zdůrazňují nutnost změny a zároveň si dávají pozor, aby voliče svým programem příliš nepoplašili, protože Francouzové si skoro stejně přejí, aby se jejich země hospodářsky pozvedla, jako se obávají, že změny ohrozí jistoty, na které si zvykli za lepších časů. Proto oba favorité hodně slibují, aniž by prozradili, ze které kapsy hodlají sliby platit.

Francois Bayrou sází na něco, co se ve volební kampani vyplácí málokdy, na racionalitu. Zdůrazňuje nutnost úspor, bez nichž bude ve státním rozpočtu díra stále větší. Přitahuje tak voliče, kterým se možná volební sliby Sarkozyho a Roayalové líbí, ale v hloubi duše tuší, jak je těžké či dokonce nemožné je splnit. Kandidát centristů se poučil z receptu, který pomohl Chirakovi před volbami v roce 1995. Nynější prezident se tehdy v průzkumech dlouho potácel za dvěma tehdejšími favority, ale vytáhl se až před ně, protože neúnavně objížděl francouzský venkov. Mluvil s lidmi, dával dohromady síť příznivců, řečnil na schůzích bez ohledu na to, zda bylo poloprázdno či nabito. To samé zkusil Francois Bayrou. Dnes ještě nevíme, zda mu vydrží síly do finiše, ale už nyní je jisté, že jemu letošní volby vděčí za to nejpřitažlivější, totiž za kouzlo překvapení

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .