Francouzská politika v Africe

S ukončením koloniální éry se Francie v Africe postupně dostala do postavení, v němž její intervenční vojska udržují v některých zemích u moci místní zlodějské satrapy a diktátory. A to v některých případech kvůli často pochybnému udržení vlivu, z důvodů, které už by se dnes někdy těžko hledaly a těžko vysvětlovaly. Podporuje režimy v tradičních zemích s francouzským vlivem v Africe, jako je Gabun, Kongo či Kamerun. Když nedávno francouzský státní tajemník pro tuto oblast prohlásil v novinách, že Francafrika je na umření a on rád podepíše její úmrtní list, vyvolal tím ostré protesty z africké strany, například od gabunské hlavy státu Omara Bonga. Ten prohlásil, taková slova jsou nepřijatelná. Jde hlavně o to, že tyto státy mají významné ropné zdroje, z nichž jejich obyvatelstvo nemá žádný prospěch.

Sarkozymu je od počátku jasné, že pokračování v dosavadní politice je neúnosné. A změnu klimatu signalizuje to, že o čem se dříve diskutovalo po kavárnách, je dnes propíráno a veřejně pranýřováno ve francouzských novinách a v televizi.

Křiklavým příkladem, kdy Paříž nedokázala prodat svou intervenci za dodržování pluralismu a lidských práv, je Čad a jeho president Idriss Déby. Zmocnil se vlády zbraněmi v roce 1990. Přišel z Libye a z Darfúru s francouzskou vojenskou pomocí, aby vyhnal dosavadního presidenta Hissene Habrého, který začal překážet. Déby se udržel v presidentském křesle dodnes, s pomocí bojů, represe, volebních podvodů a ústavních manipulací. Rabuje státní zdroje, porušuje dohody uzavřené se Světovou bankou o používání výnosů z ropy, je zapletený do podloudných obchodů se Saúdskou Arábií a před devalvací spekuluje proti vlastní měně díky informacím, které má jako hlava státu. Při tom všem se mu dostává bezvýhradné podpory Paříže. Rebelové, kteří ho dnes chtějí svrhnout, sami pocházejí z okruhu kolem něj, a těšili se tedy dlouho podpoře Paříže, než ho zradili. A Sarkozy svou podporu ještě zesílil. Jak informuje Le Monde, s rizikem, že si odcizí své evropské partnery, kteří se obávají zneužití evropských sil Eufor, angažoval do bojů důstojníky hlavního štábu a zvláštní jednotky a přes Libyi dodal 4. února zbraně. A 6. února přijel do N´Djameny francouzský ministr obrany, aby zopakoval presidentu Débymu bezvýhradnou podporu Francie. Pár měsíců před francouzským předsednictvím EU by za to mohl podle Le Mondu zaplatit vysokou diplomatickou cenu. Tato absurdní politika je pokračováním linie z posledního desetiletí minulého století. Čadský režim je bez krve a dříve či později ho vystřídá jeden z jeho klonů. A dodávky zbraní jen přiživí válku ve východním Čadu či v Darfouru a jinde.

Před sedmi měsíci pronesl francouzský president zásadní projev o africké politice v senegalském Dakaru. Dost zásadním způsobem měnil tradiční francouzský přístup k africkým partnerům. Sarkozy hovořil o nemocném kontinentě, opakujícím dokola svou minulost a neschopným promítnout se do budoucnosti. Jeho projev byl přijat chladně a četnými Afričany byl považován za provokativní, ba urážlivý. A 28. února na něj navázal před jihoafrickým parlamentem v Kapském městě, kde zapěl hymnu o "zmrtvýchvstání" kontinentu a volal po postavení vztahů mezi Afrikou a Francií na nové základy. Jihoafrický projev je staven s tím dakarským do protikladu. Dnes popisuje Afriku jako zemi velkých možností, kontinent, z nějž přišla s koncem apartheidu "nádherná lekce humanity".

Francie má uzavřené smlouvy o obraně s Kamerunem, Pobřežím slonoviny, Džibuti, Gabunem, Středoafrickou republikou, Senegalem a Togem. Krom toho má s asi tuctem afrických zemí uzavřené smlouvy o technické spolupráci. Sarkozy nyní považuje smlouvy uzavřené v šedesátých létech za zastaralé a přál by si, aby se přizpůsobily současné době a co nejvíce vycházely z vůle afrických zemí. Nejde ale o žádné odstoupení od závazků, zdůrazňuje Sarkozy. Nejde a priori o rušení vojenských základen v Africe, jelikož někteří afričtí činitelé si je žádají pro zaručení vlastního přežití. Francouzská vojska budou stále více používána k výcviku jednotek Africké unie, které by měly udržovat mír, a které by měly být zřízeny v letech 1910 až 1912.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .