Fischerův prozatímní rok

Přesto se ale zdálo, že zvolit k odvolání vlády okamžik, kdy zbývá ještě několik neděl českého předsednictví Rady Evropy, není tak docela domyšlený vzhledem k tomu, že – tak na to aspoň vše ukazovalo – není vlastně po ruce alternativní plán jak rychle zajistit exekutivní kontinuitu.

V nastalé situaci se nakonec strana lidová stáhla z účasti na projektu překlenovacího kabinetu (KSČM k podpoře nikdo nevyzýval) a už výše zmíněné tři strany se tedy nejprve shodly na osobě premiéra, jímž se stal dosavadní šéf Českého statistického úřadu. nestraník Jan Fischer a posléze mu předložily své nominace na obsazení jednotlivých resortů. O zákulisí shody nad podobou úřednické vlády se veřejnost mnoho nedozvěděla, ale zdálo se, že jakési právo vybírat si bylo premiérovi umožněno, i když tlak ODS a ČSSD na některé jména byl rovněž zřetelný. Obecně se zdálo, že pro sice jen krátké období, nicméně uprostřed celosvětové ekonomické krize, byla šťastná volba především ministra financí, jímž se stal dlouholetý tvůrce státního rozpočtu Eduard Janota coby záruka rozumného profesionalismu.

Z jeho dílny pak také vzešel dodnes nejviditelnější vládní krok, totiž protikrizový úsporný balíček, jenomže ten pak následně vzal v podstatě za své při schvalování státního rozpočtu. To ovšem probíhalo v jiné situaci, kdy totiž Ústavní soud vyhověl stížnosti poslance Miloše Melčáka, původně zvoleného na kandidátce ČSSD, který ale v lednu 2007 podpořil po patovém tápaní vznik Topolánkovy vlády a sociální demokraté jej ze svých řad vyloučili. Melčák si, jak známo stěžoval na to, že po pádu Topolánkovy vlády sněmovna přijala mimořádný ústavní zákon o zkrácení funkčního období sněmovny, což mělo umožnit konání předčasných voleb podle modelu užitého už roku 1998. Ústavní soudci usoudili, že parlamentní strany měly ovšem najít řešení k dokončení čtyřletého cyklu a – lidově řečeno – nečinit z Ústavy trhací kalendář.

Fischerova vláda tedy byla více méně přinucena setrvat až do letošního jara, na což také premiér přistoupil, byť učinil v kabinetu drobné změny. Neplánované prodloužení mandátu se pak ovšem projevilo už defakto jen negativně. Úřednický tým bez faktické politické opory se stal hračkou poslanecké sněmovny. Levici se následně podařilo prosadit vyšší schodek v rozpočtu a účinek Janotova balíčku rozmělnit proti čemuž byl premiér bezmocný. Vláda sice vykazovala v průzkumech veřejného mínění značnou popularitu, čímž jakoby lidé nepřímo říkali, že je jim milejší odbornický kabinet než sestavený rozhádanými stranami. Sám Fischer naznačoval, že jej také věčné dohady s ODS a ČSSD spíš jen zdržují od práce, k níž původně přistupoval s vědomím jakéhosi dobrovolného hasiče vnitropolitického požáru.

Nakonec se paradoxně ale letos dostal do konfliktu s nejmenší stranou podíloví se na vzniku vlády, totiž se Zelenými, jejichž ministr Životního prostředí Jan Dusík nechtěl ani schválit, ani neschválit stavbu hnědouhlené elektrárny Prunéřov II, na níž ovšem spěchal ČEZ. Dusík rezignoval a Zelení z vládního projektu nedlouho před řádnými volbami odešli. Mimochodem, premiérem jmenovaná ministryně Životního prostředí Rut Bízková před nedávnem s budováním Prunéřova podle očekávání souhlasila, což leckdo interpretoval jako důkaz exkluzivního postavení ČEZu, kterému jdou obě nejsilnější české strany na ruku.

Během roku se několikrát objevily úvahy, zda věcně a klidně působícího premiéra nebude chtít některá ze stran zlákat k pokračování v politice a zúročit například i zkušenosti kdy doslova za pochodu převzal evropské předsednictví a zřejmě ho zvládl, i když už šlo spíš jen o diplomatickou rutinu. Jan Fischer ovšem vstup na některou z kandidátních listin vždy odmítal. I kdyby si snad s takovou myšlenkou přeci jen aspoň chvíli pohrával, na první pohled velmi rozumě počal usilovat o nějaké jiné angažmá a to se mu také povedlo, když uspěl v konkursu na post viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Nastoupit by měl po prázdninách, ale samozřejmě ještě neví, zda už jednou protažené premiérství nebude muset ještě táhnout o nějakou chvíli déle, než se vytvoří evidentní vládní většina. Fischer by samozřejmě úkol opět splnil, ale nadšený by z toho jistě nebyl.

Dodat ještě můžeme, že aspoň prozatím z jeho vlády do volební kampaně vstoupil toliko ministr vnitra Martin Pecina, který se stal jedničkou na pražské kandidátce sociálních demokratů. Čímž ovšem není řečeno, že s některým ze stávajících ministrů není počítáno do vlády i po volbách, za určitých okolností by snad mohla ODS oslovit ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou. Malé ohlédnutí za Fischerovým rokem můžeme ukončit více méně jen lakonickým konstatováním, že podle všeho nic zásadního nepokazila a občanům se právě pro svou nepolitičnost zdála důvěryhodná. Nicméně se také ukázalo, že je kabinet ministrů bez jasné politické opory řešením jen skutečně nouzovým a tedy na krátkou chvíli. Zvlášť když se strany ovládající sněmovnu nacházely vlastně po onen celý rok v v předvolební kampani.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.