Filipínské Marawi se stále zotavuje z řádění islamistů pod černým praporem ISIS

Osvobozovací operace trvala pět měsíců a centrum města bylo při bombardování zcela zničeno. Přes půl milionu lidí z Marawi i jeho okolí muselo kvůli bojům opustit své domovy a zdaleka ne všichni se do nich následně mohli vrátit.

Marawi je jediné město na většinově katolických Filipínách, které má oficiální přízvisko „islámské“. Nachází se v centrální části druhého největšího ostrova Mindanao, a přes 90 procent jeho dvousettisícové populace tvoří muslimští Maranaové, tedy lidé z okolí jezera Lanao, na jehož severním kopcovitém břehu se Marawi majestátně rozkládá.

První výstřely

Jizvy pětiměsíčních bojů jsou dosud ve městě jasně vidět. První výstřely padly ve čtvrti Basak Malutlut. Právě tam stojí rozsáhlá rezidence, jejíž barevná fasáda je děravá jako ementál. Dům sloužil jako tajný úkryt Isnilona Hapilona, vůdce obávané teroristické skupiny Abu Sayyaf, na jehož dopadení americká vláda už před lety vypsala odměnu ve výši pěti milionů dolarů.

Tady padly první výstřely války|foto: Pavel Vondra

Hapilon, který v roce 2014 nedlouho po vyhlášení samozvaného chalífátu v iráckém Mosulu přísahal věrnost ISIS a byl následně jmenován jeho emírem v jihovýchodní Asii, se sem loni přesunul s částí svých mužů ze své bašty v Suluském souostroví, aby spojil síly se skupinou Maute nazývanou tak podle jména místního vlivného klanu a vedenou bratry Abdulláhem a Omarem Mauteovými.

Ti se po návratu z několikaletého pobytu na Blízkém východě rovněž přimkli k radikálnímu pojetí islámu a podobně jako Hapilon deklarovali svou loajalitu k ISIS. Společně pak v Marawi naplánovali spektakulární akci, jež měla zvěstovat příchod Islámského státu na Filipíny a ustavit zde jeho novou provincii, neboli vilájat. Bezpečnostní složky se ale o úkrytu dozvěděly a vyslaly za Hapilonem speciální policejní komando.

Křesťany chránili muslimští sousedé

„Tady mu chtěli předložit zatykač, ale zřejmě se domnívali, že tu má jen pár svých lidí a nevěděli, že ve skutečnosti jich je ve městě plno. Takže když k tomu došlo, všichni jeho sympatizanti a přívrženci obsadili různá předem vytipovaná místa. Začali tak realizovat svůj plán. I když původně počítali s pozdějším termínem v předvečer Ramadánu, museli to o tři dny uspíšit,“ popsal mi přímo před rezidencí místní rodák Aslani Montila, kterému přátelé říkají Toti.

Stanové městečko v Pantaru|foto: Pavel Vondra

Isnilonu Hapilonovi se podařilo zatčení uniknout a aktivizovat další bojovníky ve městě. Celkově mělo jít o pět set až tisíc mužů – informace o jejich počtu se v průběhu krize měnily. Podle armádních zdrojů mezi nimi byli i bojovníci z arabských zemí, Kavkazu, Malajsie a Indonésie, drtivou většinu ale tvořili členové a rekruti skupin Abu Sayyaf a Maute, kteří šokovali místní, když v maskáčích a tmavých svršcích pod černým praporem ISIS začali se samopaly v ruce obsazovat různé veřejné budovy. Mezi prvními byla nemocnice Amai Pak Pak.  

„Přišli sem proto, aby dorazili policisty a vojáky, kteří sem byli převezeni se zraněními. U brány vztyčili černou vlajku. A další pověsili na sanitku. Nikomu ale neubližovali, tedy kromě řidiče té ambulance. Toho zabili pravděpodobně proto, že nechtěl dělat, co mu říkali. Jiná skupina útočníků, údajně mělo jít o členy Abu Sayyaf, naopak neváhala zabít jednoho Maranaa jen kvůli tomu, že odmítl na jejich příkaz odříkat šahádu, muslimské vyznání víry. Mrtvých asi mohlo být víc, ale některé křesťany ochránili jejich muslimští sousedé, když je oblékli do muslimských náboženských oděvů a skryli je mezi sebou,“ řekl mi k tomu Toti Montila.

Filipínské Ground Zero

Stopy po střelbě jsou vidět na řadě budov v Marawi, které ozbrojenci v prvních dvou dnech krize obsadili nebo na ně zaútočili, skutečná spoušť ale nastává až v centrální části města, kam se následně stáhli a o níž pak svedli s armádou pětiměsíční válku. Ne náhodou se těmto místům dnes přezdívá Ground Zero.

O tom, jak vypadá život nuceně přesídlených obyvatel centra Marawi, se záhy sám mohu přesvědčit v obci Pantar, v jednom z evakuačních center, která lemují hlavní silnici mezi Marawi a Iliganem. Tvoří jej řady stanů, které se staly provizorním domovem pro tisíce lidí. Včetně Amera Basharona, který mě pozval do svého dočasného skromného příbytku, kde se jeho malý syn díval na televizi mezi hromadami šatů a věcí, které není kam složit.

Místo tří domů, které stály na jeho pozemku v centru Marawi, má teď Amer se ženou a dětmi propůjčen jen tento stan a i když svůj osud nese statečně, život v evakuačních centrech je mnohem složitější, než se na první pohled může zdát, jak mi na schůzce v Iliganu prozradila Queenie Pacalundo-Mamacotaová, jedna ze 13 zvolených představitelek zhruba dvoutisícové táborové komunity, která sdružuje lidi evakuované z Ground Zero pod názvem Sowara O Miyamagoyag, v jazyce Maranaů Hlas vysídlenců.

Centrum Marawi rok poté|foto: Jeff Canoy,Twitter

Obnova s vojenskou základnou

Queenie patří mezi více než dvacet tisíc lidí, kteří před válkou obývali centrum města. Je otázka, zda všem bude umožněn návrat na původní místo. Plán rehabilitace města totiž počítá i s tím, že přímo u Ground Zero vznikne nová vojenská základna, která by měla být zárukou toho, že už se situace z loňského roku nebude opakovat. Vláda ale zjevně neodhadla, jaké reakce to u místních obyvatel vyvolá.

Některé z obav a nářků, které jsem vyslechl, následně předkládám v iliganské kanceláři vládního týmu pro rehabilitaci Marawi jeho šéfovi Felixi Castrovi. Co říká tento bývalý armádní důstojník často uváděné stížnosti, že se o všem podstatném rozhoduje v Manile a místních, kterých se rehabilitace Marawi životně dotýká, se nikdo na nic neptá?

„Někdo musí stanovit direktivy, jinak by se všichni starali jen o své vlastní zájmy. Město, provincie i muslimská autonomní správa předložily své plány. Který z nich tedy má být pro všechny závazný? Bez vlády bychom se nehnuli vpřed. Náš tým byl ustaven už 28. června, jen měsíc po začátku krize v Marawi. Samozřejmě tou dobou ještě neexistoval žádný plán obnovy, pořád probíhaly boje, ale mohly se provádět okamžité intervence, zřizovat tábory pro evakuované, jejichž počet v jednu chvíli přesáhl půl milionu. Teď je to už jen asi 60 tisíc lidí,“ řekl mi Felix Castro.

Felix Castro ve své kanceláři|foto: Pavel Vondra

Definitivní datum návratu lidí evakuovaných z Ground Zero je ale ve hvězdách. Někteří z nich najdou místa v provizorních domcích, které Castrův tým nechal vybudovat na okraji Marawi. Práce na obnově centrální části Marawi však začnou nejdříve v červnu a i když se operuje s termínem dokončení v roce 2021, sám Felix Castro přiznává, že si úmyslně stanovují vysoké cíle. Co se naopak v tuto chvíli zdá být už definitivní, je, že v centru města skutečně vznikne vojenská základna, kvůli zvýšení bezpečnosti.

Ideologii porazí jen lepší alternativa

Filipínská vláda svou obezřetnost zdůvodňuje tím, že hrozba ze strany sympatizantů ISIS nepominula ani po porážce vzbouřenců v Marawi a smrti Isnilona Hapilona a bratrů Mauteových. Vojenská rozvědka napočítala na jihu Filipín více než 20 různých skupin podobného ražení a nevylučuje, že se mohou pokusit zopakovat scénář z Marawi v některém jiném městě na Mindanau.

Ředitel Institutu Al-Qalam na univerzitě Ateneo v Davau Mussolini Lidasan existenci těchto hrozeb nepopírá, má však pochybnosti o tom, jestli jim vláda umí efektivně čelit: „Vojenskými prostředky ideologii porazit nemůžete, to dokážete pouze tím, že předložíte lepší alternativu.“ Tou je nejen podle Lidasana posílení autonomie pro filipínské muslimy, jak přepokládá čtyři roky stará mírová dohoda s největší muslimskou povstaleckou organizací v zemi.

Uvnitř stanu v Pantaru. Vrátí se tito lidé domů?|foto: Pavel Vondra

Její naplnění uvízlo na mrtvém bodě, když se předchozí administrativě prezidenta Benigna Aquina nepodařilo Kongresem protlačit základní zákon nové muslimské autonomie pod názvem Bangsamoro, jež má nahradit tu stávající, všeobecně považovanou za nefunkční. Nyní jsme svědky druhého pokusu o totéž v režii prezidenta Rodriga Duterteho, který avizoval, že si přeje mít zákon schválený co nejdříve, ideálně ještě do konce května. Profesorka Hadji Balajadia z univerzity Ateneo v Davau věří, že tentokrát to může vyjít.

Rekonstrukce válkou zničeného centra Marawi, jediného islámského města na Filipínách, a závěrečná fáze mírového procesu, který by měl ukončit téměř půl století trvající konflikt mezi centrální vládou v Manile a muslimskými separatisty na jihu země, jsou podle všeho spojené nádoby. Selže-li jedno, selže velmi pravděpodobně i to druhé. A to si kromě radikálů, kteří o ukončení napětí nestojí, nepřeje asi nikdo.